II.ÚS 3661/11
V PLATNOSTIDalší rozhodnutí pod touto sp. zn.: Usnesení 15. 12. 2011
- VS Praha 5 Cmo 232/2009-218
- NS 29 Cdo 336/2010
- ÚS II.ÚS 3661/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla zjevně neopodstatněná. Soud uvedl, že není příslušnou instancí pro přezkum správnosti aplikace jednoduchého práva. Rozhodnutí obecných soudů bylo považováno za ústavně souladné a správně odůvodněné. Stěžovatel nevyložil důvody, které by svědčily o porušení jeho základních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2012 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 29 Cdo 336/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. 5 Cmo 232/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 12. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 37 Cm 86/2008, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 38 Sm 216/2006, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci směnečnou sumu ve výši 20.176.292,70 Kč, směnečnou odměnu ve výši 67.254,-Kč a příslušenství. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není přezkoumatelné, že Nejvyšší soud neodpověděl na zásadní otázky, které mu byly položeny [stěžovatel odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 202/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU 579) a další]. Přestože z judikatury není zřejmé, jaká je povaha práva na vyplnění směnky (zejm. ve vztahu k možnosti jeho promlčení) a závěry vrchního soudu i odborné literatury jsou rozporné, Nejvyšší soud se k právní povaze tohoto práva nijak nevyslovil. Přitom sám stěžovatel poukázal na názor právní vědy, že jde o právo majetkové, utvářecí, na jehož základě lze jednostranným úkonem dohotovit dvoustranný (i vícestranný) závazkový vztah, tedy vztah směnečný (viz výše např. Chalupa, R.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. I. část. Směnky. Praha, Linde,2006, s. 90 nebo Švamberk, G.: Naše jednotné směnečné právo, Praha, Českomoravský kompas, 1941, s. 221). Právní názory obecných soudů na nepromlčitelnost práva na vyplnění blankosměnky jsou v zásadním rozporu s postuláty uvedenými v usnesení sp. zn. II. ÚS 689/02 ze dne 5. 5. 2004. Nejvyšší soud se v tomto směru vůbec nevypořádal s námitkou, že právo na vyplnění směnky je obligační právo, právo majetkové, a že zákon nestanoví jeho nepromlčitelnost. V dané věci obecné soudy podle stěžovatele nepoužily ústavně konformní výklad Smlouvy o zajištění závazku [stěžovatel odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233) a obiter dictum usnesení sp. zn. I. ÚS 2306/11 ze dne 20. 9. 2011]. Absurdním a problematickým důsledkem jejich výkladu sporných smluvních ujednání je, že stěžovatel udělil vedlejšímu účastníku prakticky ničím časově neomezené právo vyplnit směnečný blanket a libovolně v něm stanovit dobu splatnosti. Stěžovatel pak jako druhou námitku uvedl, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly jeho námitkou nesprávné výše směnečné sumy. Pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že "pokud si snad žalovaný představuje, že žalovaná nebo dokonce soud bude vyšetřovat, kolik mělo být ve směnce vyplněno a provádět za žalovaného potřebné výpočty, pak jde o představu zcela nesprávnou", pak toto vyznívá, v souvislosti s uvedeným názorem Ústavního soudu [stěžovatel odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 987/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 42/48 SbNU 495)], nadřazeně. Místo toho mohl a měl odvolací soud zdůvodnit, z jakého důvodu v daném případě nepřichází v úvahu uložení vysvětlovací povinnosti žalobkyni. Odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i argumentace stěžovatele, jsou účastníkům známy. Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 3661/11 byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření se k ústavní stížnosti. Jelikož předmětná vyjádření, byť obsáhlá, neobsahovala žádné nové a pro věc relevantní argumenty nad rámec napadených rozhodnutí, nebyla stěžovateli zasílána k případné replice a nebyl na ně při rozhodnutí věci brán zřetel. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 37 Cm 86/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375). Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu (zejm. s obsahem stěžovatelových námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud a Nejvyšší soud při rozhodování věci a posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu, ve světle logiky tzv. ženevského směnečného systému. Stěžovatel přehlíží, že vrchní soud se jím uplatněným námitkám o nepromlčitelnosti vyplňovacího práva a nesprávné výše směnečného peníze podrobně věnoval (str. 7-10), přičemž stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje jen s dílčími závěry vrchního soudu. Další argumentaci stěžovatel Ústavnímu soudu nepředkládá (např. nemravnost směnečné sumy, kterou z valné části tvoří úroky, srov. např. ust. § 1805 odst. 2 návrhu nového občanského zákoníku, ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky). Ústavní soud není sice vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009), to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [ust. § 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 občanského soudního řádu]. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010). Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. února 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.