II.ÚS 3669/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Hofmana, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Slówikem, advokátem, sídlem Soumarská 974/3, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1655/2025-158 ze dne 30. 9. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 458/2024-114 ze dne 20. 2. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 11 C 75/2024-61 ze dne 27. 8. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. Jitky Urbanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 ("obvodní soud") žalobu, kterou se domáhal vyloučení finančních prostředků postižených v exekuci vedené soudním exekutorem Mgr. Pavlem Dolanským, Exekutorský úřad Beroun, pod sp. zn. 015 EX 1289/2017. Šlo o finanční prostředky ve výši 350 000 Kč a 500 000 Kč, které byly postiženy v souvislosti s dražební jistotou složenou pro účely dražebního jednání. Stěžovatel tvrdil, že mu k těmto finančním prostředkům svědčí právo nepřipouštějící exekuci, neboť nárok na jejich vrácení mu byl postoupen osobou, která dražební jistotu složila a nebyla do dražby připuštěna.

3. Obvodní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že nárok na vrácení dražební jistoty má veřejnoprávní povahu, nelze jej platně postoupit soukromoprávní smlouvou, a stěžovatel proto není k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se se závěrem, že pohledávka na vrácení dražební jistoty vyplývá přímo z § 336j odst. 6 občanského soudního řádu. Podle odvolacího soudu ji nelze platně postoupit, neboť soukromoprávním úkonem nelze měnit obsah ani subjekty veřejnoprávního vztahu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily jemu postoupený nárok jako veřejnoprávní pohledávku na vrácení dražební jistoty. Závěr obecných soudů, že jde o veřejnoprávní pohledávku, kterou nelze platně postoupit, podle něj ex post popírá existenci majetkového práva nabytého v dobré víře, porušuje jeho legitimní očekávání a právní jistotu a vede k odepření soudní ochrany. Stěžovatel zdůrazňuje, že se nemůže domoci ochrany vylučovací žalobou ani jako postupník v řízení o plnění, čímž podle něj vzniká procesní vakuum a dochází k denegatio iustitiae.

5. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy rezignovaly na materiální posouzení věci a omezily se na formální kvalifikaci pohledávky. Podle něj se měly zabývat tím, zda soudní exekutor porušil povinnost vrátit dražební jistotu, zda tím vznikla majetková újma a zda nejde o soukromoprávní nárok na její náhradu. Nejvyššímu soudu vytýká, že dovolání posoudil přepjatě formalisticky, nepřihlédl k jeho obsahu jako celku a mechanicky oddělil pohledávku na vrácení jistoty od nároku na náhradu újmy. V tom stěžovatel spatřuje svévoli, extrémní formalismus, porušení rovnosti účastníků řízení a faktické zvýhodnění soudního exekutora a vedlejší účastnice.

6. V doplněních ústavní stížnosti stěžovatel sdělil další procesní vývoj. Uvedl, že účinky exekučních příkazů, jimiž byly dotčené prostředky postiženy, zanikly, avšak částka složená jako dražební jistota dosud nebyla vydána oprávněné osobě. Dále namítl, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily použití § 588 občanského zákoníku, zejména proč mělo postoupení veřejnoprávní pohledávky zjevně narušovat veřejný pořádek. Stěžovatel rovněž poukázal na související řízení o zaplacení částky odpovídající dražební jistotě, v němž se podle něj právní závěry napadených rozhodnutí dále prosazují a prohlubují zásah do jeho tvrzeného majetkového práva.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).

10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, že mu nesvědčí aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby. Obecné soudy vyložily, že v řízení o vylučovací žalobě se nepřezkoumává komplexně postup soudního exekutora v exekuci, nýbrž existence práva žalobce nepřipouštějícího exekuci k postiženému majetku. Odvolací soud v návaznosti na to vysvětlil, že ačkoli stěžovatel hovořil o "finančních prostředcích", podle obsahu žaloby šlo o vyloučení pohledávek postižených exekučními příkazy (body 11 až 14 rozsudku odvolacího soudu).

11. Takto vymezený předmět řízení byl určující i pro posouzení aktivní legitimace stěžovatele. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní závěr, že pohledávka na vrácení dražební jistoty má v projednávané věci veřejnoprávní povahu a nemohla být na stěžovatele platně postoupena. Obvodní soud a odvolací soud tento závěr odůvodnily povahou exekuční dražby, postavením soudního exekutora a zákonným základem nároku na vrácení dražební jistoty (body 25 až 29 rozsudku obvodního soudu a bod 18 rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatel sice tvrdí, že tím bylo popřeno jeho majetkové právo nabyté v dobré víře, toto tvrzení však vychází právě z předpokladu platného postoupení, který obecné soudy ústavně akceptovatelně odmítly.

12. Obecné soudy se vypořádaly i s tvrzením, že nárok měl být posouzen jako nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Odvolací soud vysvětlil, že pohledávku na vrácení dražební jistoty nelze ztotožňovat ani zaměňovat s případnou pohledávkou na náhradu újmy a že předmětem exekučního příkazu i smlouvy o postoupení byla pohledávka na vrácení jistoty, nikoli nárok na náhradu újmy (zejm. body 20 až 24 rozsudku odvolacího soudu).

13. Ani námitka nedostatečného odůvodnění použití § 588 občanského zákoníku nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Závěr o neplatnosti postoupení byl součástí širší úvahy, že soukromoprávním úkonem nelze měnit subjekty veřejnoprávního vztahu. Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy zvolily nejpřesnější civilněprávní kvalifikaci neplatnosti, nýbrž pouze to, zda jejich výklad nepřekročil ústavní meze; to se v projednávané věci nestalo.

14. Na uvedeném nic nemění ani doplnění ústavní stížnosti. Zánik účinků exekučních příkazů ani tvrzené trvající nevydání částky složené jako dražební jistota nezpůsobují protiústavnost napadených rozhodnutí. Námitky týkající se dalšího zadržování částky, bezdůvodného obohacení či náhrady újmy jsou předmětem navazujícího řízení o plnění, které není nynější ústavní stížností napadeno a v němž podle sdělení stěžovatele dosud probíhá řízení.

15. Ústavními vadami netrpí ani rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, že stěžovatelem předestřená otázka právní povahy nároku na náhradu majetkové újmy nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, neboť odvolací soud posuzoval aktivní legitimaci stěžovatele ve vztahu k pohledávce na vrácení dražební jistoty, nikoli nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem (body 10 a 11 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud tedy dovolání neodmítl pouze pro formální nedostatek či bez zohlednění jeho obsahu jako celku. Odmítnutí dovolání proto nelze považovat za přepjatě formalistické ani jinak ústavně problematické.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu