II.ÚS 3672/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., t.č. ve VTOS ve Věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, se sídlem Na Křivině 1636/4, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 8 Tdo 646/2018-32 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2018 č. j. 7 To 458/2017-196, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017 sp. zn. 11 T 145/2017 shledán vinným dvojnásobným přečinem křivé výpovědi, za něž byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 8. 2. 2018 sp. zn. 7 To 458/2017 tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a stěžovatele uznal vinným pokračujícím přečinem křivé výpovědi, za tento přečin jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, protože k zahájení trestního řízení došlo z podnětu státního zástupce JUDr. Moravy ze dne 27. 12. 2016, který intervenoval u hlavního líčení v trestní věci, v níž měl stěžovatel křivě vypovídat, vedené u Krajského soudu v Brně pod č. j. 11 T 23/2015, přičemž tento podnět byl podán před nabytím právní moci rozsudku v dané věci, tedy aniž existovalo meritorní rozhodnutí ve věci, z níž následně nalézací soud vycházel. Stěžovatel namítá, že výrok rozsudku a v něm vyjádřený časový a skutkový údaj je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z doslovné citace výpovědi stěžovatele v procesním postavení svědka dne 31. 7. 2015, jíž se měl předmětného skutku dopustit, jednoznačně vyplývá, že pěstírnu budoval a provozoval celkem po dobu asi 5 týdnů, přičemž dne 18. 11. 2014 došlo k zásahu policie - tedy asi od druhé poloviny října 2014. K řádnému objasnění otázky, po jak dlouhou dobu byly rostliny konopí v provozovně v K. umístěny, a k vyhodnocení věrohodnosti údaje stěžovatele, který uváděl, že zde rostliny byly dva týdny, mohly soudu posloužit informace o spotřebě elektřiny, jež bylo možno získat jednak výslechem stěžovatelem navrženého svědka, jednak dalšími důkazy. Dále stěžovatel polemizuje s tím, že tvrzení z úředního záznamu o tom, že se zdržuje u matky v O., nemělo být použito jako důkaz v jeho neprospěch, ani jiné důkazy podle něj nebyly k této otázce pro svou nezákonnost vyžity, protože vyplývají z jiných trestních spisů nebo dokonce ze samotného odůvodnění meritorního rozhodnutí jiného soudu v jiné trestní věci.

4. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Stěžovatel jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyhodnotily předložené důkazy. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění provedená obecnými soudy, pokud tato nevykazují ústavněprávní deficity, což v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.

9. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

10. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti podaný ve smyslu ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné. Odklad vykonatelnosti by navíc byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, dostupné na http://nalus.usoud.cz); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2018 Ludvík David, v. r. předseda senátu