II.ÚS 3682/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti korporace HRKLOMI družstvo, sídlem Družstevní 402, Hranice, zastoupené Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 37, Uničov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 111/2024-A-290 ze dne 30. 9. 2025, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 VSOL 312/2024-A-279 ze dne 5. 9. 2024 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. KSOL 16 INS 4976/2023-A238 ze dne 4. 6. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodních společností a) Oberbank AG, sídlem Untere Donaulände 28, Linz, Rakouská republiky, a b) Československé obchodní banky, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelem jako dlužníkem bylo zahájeno dne 30. 3. 2023 insolvenční řízení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") napadeným usnesením (v pořadí již třetím) zjistil úpadek stěžovatele (výrok I), ustanovil insolvenční správkyní společnost TP Insolvence, v. o. s. (výrok II), na majetek stěžovatele prohlásil konkurs (výrok III) a vyslovil další související výroky (výroky IV až XII).

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci ("odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu ve výrocích I až III. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel předně namítá, že mu byla odepřena možnost osobně se účastnit jednání dne 4. 6. 2024 u krajského soudu, ačkoliv žádal o jeho odročení z důvodu zdravotní indispozice statutárního zástupce. Krajský soud o žádosti předem nerozhodl, jednání provedl v jeho nepřítomnosti a současně odmítl provést důkazy, které stěžovatel navrhoval. Způsob, jakým krajský soud žádost o odročení zamítl a jak se vyjádřil ke statutárnímu zástupci stěžovatele, stěžovatel považuje za výrazný exces, z něhož je patrný zaujatý přístup soudce. Přestože odvolací soud označil ironické a další poznámky soudce za "bezesporu naprosto nevhodné, nekorektní a neprofesionální", nepovažoval je za důvod k vyloučení soudce; stěžovatel je naopak přesvědčen, že objektivně šlo o postup natolik excesivní, že vzbuzoval pochybnost o nestrannosti soudce.

5. Dále stěžovatel tvrdí, že insolvenční návrh vedlejší účastnice a) měl šikanózní povahu a směřoval ke zneužití práv na jeho úkor. Podle stěžovatele soudy nesprávně přijaly argumentaci, že vedlejší účastnice a) důvodně zmařila připravovaný prodej nemovitého majetku z obavy před neúčinností právního jednání či zvýhodněním věřitele. Stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice a) byla zajištěnou věřitelkou, jejíž pohledávka měla být z výtěžku prodeje plně uhrazena, a výtěžek měl podle něj postačovat i k uspokojení pohledávky Finančního úřadu pro Olomoucký kraj. Soudy podle stěžovatele nezohlednily, že již v době prvního rozhodování o insolvenčním návrhu měl připraveno řešení financování svých dluhů, a měly proto návrh odmítnout pro zjevné zneužití práva. Stěžovatel zároveň namítá, že zahájení insolvenčního řízení a opakované vadné rozhodování krajského soudu vedly k dlouhodobým nepříznivým důsledkům, zejména k navýšení přihlášené pohledávky vedlejší účastnice a) z přibližně 146,6 mil. Kč na 200,7 mil. Kč, a k tomu, že po vydání předběžného opatření již nemohl se svým majetkem nakládat a své závazky vyrovnat.

6. Stěžovatel rovněž brojí proti vadám dokazování. Uvádí, že byl zatížen důkazním břemenem ohledně tvrzení, že má majetek postačující k úhradě osvědčených pohledávek, avšak současně byl omezen v možnostech dokazování. Odvolací soud jej podle něj poučil tak, že v řízení nelze provádět dokazování výslechem účastníků, svědků ani znaleckými posudky; stěžovatel proto dokládal hodnotu majetku zejména účetními závěrkami, které však odvolací soud následně odmítl jako nezpůsobilé důkazní prostředky.

7. Konečně namítá nezákonnost ustanovení insolvenční správkyně a předběžného správce, protože před jejich ustanovením podle něj nebylo vydáno opatření předsedy soudu o určení osoby správce, poprvé mělo být vydáno až před třetím rozhodnutím o úpadku. Současně zpochybňuje důvod ustanovení společnosti TP Insolvence v. o. s. s odkazem na tvrzený koncern s dlužníkem MB DOMUS SE, který byl v průběhu řízení spolehlivě vyvrácen.

III. Procesní předpoklady řízení

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je formálně přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

9. Stěžovatel sice napadá usnesení krajského soudu v celém rozsahu, zatímco odvolací soud k jeho odvolání přezkoumal a potvrdil pouze výroky I až III, jeho ústavněprávní argumentace však směřuje proti rozhodnutí o úpadku, ustanovení insolvenční správkyně, prohlášení konkursu a proti procesnímu postupu, který vydání těchto výroků předcházel. Další výroky usnesení krajského soudu (výroky IV až XII) jsou na těchto výrocích obsahově závislé, popřípadě z nich bezprostředně vycházejí. Ústavní soud proto neshledal důvod posoudit splnění procesních předpokladů ve vztahu k těmto výrokům zvlášť.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).

12. Zaprvé, namítá-li stěžovatel, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce krajského soudu, jde o tvrzení zmatečnostní vady podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, k jejímuž uplatnění slouží žaloba pro zmatečnost, na což poukázal i Nejvyšší soud (viz body 27 a 28 jeho usnesení). Stěžovatel však netvrdí ani nedokládá, že by tento procesní prostředek vyčerpal. Za této situace je tato námitka materiálně nepřípustná (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 316/20 ze dne 25. 3. 2020, bod 11).

13. Zadruhé, námitka neodročení jednání dne 4. 6. 2024 není opodstatněná. V této souvislosti lze odkázat na podrobné vypořádání této námitky odvolacím soudem (viz body 45 až 48), který sice částečně přisvědčil stěžovateli, že krajský soud měl jednání odročit, současně však dovodil, že stěžovatel nemohl spoléhat na automatické odročení, důvody žádosti dostatečně nedoložil a zejména že mu odvolací soud umožnil procesní práva uplatnit při odvolacím jednání. Řízení a rozhodnutí v nich vydaná posuzuje Ústavní soud jako celek, a proto nepovažuje za ústavně problematické, pokud byla případná vada odvolacím soudem tímto způsobem zhojena.

14. Zatřetí, obecné soudy se ústavně souladně vypořádaly také s tvrzením o šikanózním insolvenčním návrhu a umělém vyvolání úpadku. Krajský soud vysvětlil, proč nepovažoval postup vedlejší účastnice a) za rozporný s dobrými mravy; vyšel zejména z toho, že vedlejší účastnice a) původně se zamýšleným prodejem nemovitostí souhlasila a součinnost ukončila až poté, co vyšlo najevo, že stěžovatel má další splatný závazek vůči finančnímu úřadu (viz body 48 až 51 a 55 až 60 usnesení krajského soudu), s čímž se odvolací soud ztotožnil (viz zejm. bod 66 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud navíc doplnil, že tato námitka směřuje jen proti vedlejší účastnici a), ačkoli o úpadku bylo rozhodnuto i na základě návrhu vedlejší účastnice b) a bez ohledu na pohledávky samotných insolvenčních navrhovatelek (viz body 29 až 31 usnesení Nejvyššího soudu).

15. Začtvrté, žádné ústavněprávní vady neshledal Ústavní soud ani v dokazování. Obecné soudy provedly a hodnotily řadu důkazů. Pokud některé důkazy neprovedly, zejména výslechy svědků, výslovně uvedly, z jakého důvodu (viz body 34, 51, 65 až 68 usnesení krajského soudu, body 67, 89 až 93 usnesení odvolacího soudu a bod 33 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud v tomto postupu neshledal nic ústavně problematického a o existenci opomenutého důkazu proto nelze hovořit. Samotný nesouhlas s hodnocením důkazů pak opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 575/16 ze dne 15. 3. 2016, bod 8).

16. Konečně, námitky proti nezákonnosti ustanovení insolvenční správkyně a předběžného správce jsou rovněž zjevně neopodstatněné. Jak plyne z napadených rozhodnutí, předseda krajského soudu opatřením ze dne 4. 6. 2024 určil společnost TP Insolvence, v. o. s., insolvenční správkyní podle § 25 odst. 4 insolvenčního zákona z důvodu koncernu stěžovatele se společností MB DOMUS SE (srov. body 45 až 47 a 70 usnesení krajského soudu, body 97 až 102 usnesení odvolacího soudu a body 18 až 26 usnesení Nejvyššího soudu); není proto pravdivé tvrzení stěžovatele, že žádné opatření nebylo vydáno. Závěr o existenci koncernu přitom považuje Ústavní soud z ústavního hlediska za dostatečně odůvodněný i důkazně podložený. Ústavní soud navíc již v téže insolvenční věci obdobnou argumentaci stěžovatele v usnesení sp. zn. III. ÚS 1782/23 ze dne 29. 8. 2023 odmítl.

17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu