II.ÚS 3696/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené advokátem doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, sídlem Železná 14, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 215/2025-968 ze dne 16. 9. 2025 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 68 P 65/2022-914, 68 P a Nc 332/2024 ze dne 10. 4. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a B. B. (jedná se o pseudonym) a nezletilé C. C. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva na soudní ochranu, na péči a výchovu dítěte a na respektování soukromého a rodinného života, jakož i práva její dcery, nezletilé vedlejší účastnice, na ochranu před jakoukoli formou násilí a práva na soudní ochranu.

2. Nezletilá vedlejší účastnice byla rozhodnutím obecných soudů svěřena do střídavé péče rodičů, stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodoval na návrh otce, který žádal o změnu péče o nezletilou tak, aby oba rodiče pečovali ve shodném rozsahu. Obvodní soud nevyhověl návrhu otce na symetrickou střídavou péči, ale svěřil nezletilou do střídavé péče rodičů tak, že v péči otce byla v sudé týdny od středy do neděle a v lichých týdnech od úterý do pátku; ve zbývajícím čase měla o nezletilou pečovat matka.

3. K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Městský soud v Praze. Konstatoval, že odvolání matky není důvodné, ale že zároveň prvoinstanční rozhodnutí nemůže zcela obstát v odvolacím přezkumu. Odvolací soud konstatoval změnu skutkových okolností, neboť v mezidobí se rodiče dohodli, že nezletilá bude chodit pouze do jedné školky v blízkosti bydliště matky, a z tohoto důvodu se i otec přestěhoval na novou adresu. Vzhledem k této změně poměrů a k předškolnímu věku nezletilé se odvolacímu soudu jeví model symetrické střídavé péče po týdnu jako nejvhodnější. Odvolací soud proto změnil rozhodnutí prvoinstančního soudu a svěřil nezletilou do symetrické střídavé péče obou rodičů tak, že nezletilá má být v péči otce od pondělí lichého týdne do pondělí sudého týdne a v péči matky od pondělí sudého týdne do pondělí lichého týdne.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na péči a výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu před ponižujícím zacházením podle čl. 3 Úmluvy. Dále stěžovatelka uvádí, že obecné soudy porušily základní práva nezletilé vedlejší účastnice, konkrétně právo na ochranu před jakoukoli formou násilí a práva na soudní ochranu garantovaných v čl. 3 a 19 Úmluvy o právech dítěte a v čl. 32 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší čtyři okruhy argumentů.

6. Zaprvé, obecné soudy dle stěžovatelky přisoudily zásadní význam názoru nezletilé, který byl zjišťován opakovaně a zcela nepřiměřeně jejímu věku a psychické vyspělosti. Nezletilá ve věku čtyř let byla vyslýchána po dobu jedné hodiny, v uzavřeném prostoru, bez přítomnosti jí známých a bezpečných osob, dvěma referentkami OSPOD, bez účasti odborníka na dětskou psychologii. Přesto soudy výsledky tohoto "pohovoru" použily jako jeden z klíčových podkladů pro závěr o vhodnosti střídavé péče. Takový postup je dle stěžovatelky v rozporu s požadavkem, aby právo dítěte být slyšeno bylo vykonáváno citlivě, přiměřeně věku a bez rizika psychické újmy, a současně porušuje povinnost státu chránit dítě před jakoukoli formou násilí či nátlaku.

7. Zadruhé, rozhodnutí odvolacího soudu je dle stěžovatelky zatíženo vadou opomenutého důkazu, neboť odvolací soud se nijak nevypořádal s odborným posudkovým zhodnocením soudního znalce k postupu OSPOD vůči nezletilé, a tím porušil právo stěžovatelky a nezletilé vedlejší účastnice na spravedlivý proces. Odvolací soud se o tomto důkazu, který přinášel odborný přezkum nosného skutkového závěru z pohovorů OSPOD s nezletilou, v písemném rozhodnutí vůbec nezmiňuje.

8. Zatřetí, soudy dle stěžovatelky systematicky odmítly provést navržené důkazy k prokázání domácího násilí ze strany otce nezletilé, ačkoli tyto důkazy byly relevantní a měly zásadní význam pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte. Přestože soudy tyto důkazy buď vůbec neprovedly, nebo se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí řádně nevypořádaly, uzavřely bez dalšího, že k domácímu násilí nedocházelo, a tento závěr se stal klíčovým východiskem pro rozhodnutí o svěření nezletilé do střídavé péče. Takový postup dle stěžovatelky zakládá rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem soudního spisu a představuje porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

9. Začtvrté, obecné soudy opakovaně nutily stěžovatelku k osobnímu kontaktu s vedlejším účastníkem, a to prostřednictvím různých forem alternativního řešení sporů, navzdory jejím konzistentním tvrzením o násilném a kontrolujícím chování vedlejšího účastníka a projeveném strachu z něj. Soudy přitom dle stěžovatelky neprovedly dostatečné šetření těchto tvrzení, nevyhodnotily možná rizika a bez dalšího předpokládaly, že mezi rodiči existují rovnocenné vyjednávací pozice. Tímto postupem soudy dle stěžovatelky porušily svou pozitivní povinnost předcházet sekundární viktimizaci obětí domácího násilí, nerespektovaly nerovné postavení stran a vystavily stěžovatelku i nezletilou vedlejší účastnici riziku další újmy. Tento přístup se současně promítl do rozhodování ve věci péče o nezletilou, aniž by byla zajištěna odpovídající ochrana jejích základních práv.

10. V důsledku dle stěžovatelky obecné soudy upřednostnily dosažení rodičovské dohody a formální spolupráci rodičů před svou základní povinností zjistit skutkový stav a chránit slabší stranu řízení. Tím zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky i nezletilé vedlejší účastnice. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

12. Stěžovatelka se domáhá též konstatování porušení ústavně zaručených práv své dcery, nezletilé vedlejší účastnice. V řízení před Ústavním soudem, v němž proti sobě stojí zájmy rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, je nezbytné, aby měl nezletilý opatrovníka a aby byl zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti však nebylo nutno činit uvedené procesní úkony. Rozhodnutí o právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 611/21 či IV. ÚS 515/21, oba ze dne 30. 3. 2021, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ze dne 26. 1. 2021). Ačkoli tedy nezletilá vedlejší účastnice není stěžovatelkou, ve věcech týkajících se dětí je vždy předním hlediskem jejich nejlepší zájem (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který Ústavní soud zkoumá i na základě ústavní stížnosti podané jedním z rodičů (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 308/24 ze dne 27. 6. 2024 či sp. zn. I. ÚS 2393/23 ze dne 27. 9. 2023).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 299/25 ze dne 18. 2. 2025, bod 12). Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3214/23 ze dne 21. 2. 2024). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (usnesení sp. zn. I. ÚS 1253/24 ze dne 12. 6. 2024 a judikatura tam citovaná). V takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.

15. V posuzované věci ovšem Ústavní soud předpoklady pro kasační zásah neshledal.

16. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti je zjevné, že mezi rodiči nezletilé přetrvávají napjaté vztahy. To však samo o sobě není důvodem, aby dítě nevyrůstalo v péči obou rodičů. Ústavní pořádek garantuje v čl. 32 odst. 4 Listiny rodičům právo na péči o děti a jejich výchovu a dětem právo na rodičovskou výchovu a péči. Úmluva o právech dítěte pak zakotvuje právo dítěte udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, přičemž oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).

17. Z praxe Výboru pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, bod 15). Je-li tedy dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby tato zásada (podílet se na jeho výchově v zásadě stejnou měrou), vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna (srov. nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016), neexistují-li pro to prokázané objektivní překážky (srov. rozsudek ESLP ve věci Katsikeros proti Řecku ze dne 21. 7. 2022, č. stížnosti 2303/19, § 57-63).

18. Úlohou opatrovnického soudu je proto najít režim uspořádání péče o dítě tak, aby v situaci rozpadu rodičovského soužití mohly v maximální možné míře realizovat své právo na péči obou rodičů. Přitom je třeba komplexně zjišťovat a posuzovat nejlepší zájem dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 17. 5. 2019). Hlavním účastníkem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je totiž právě dítě, jehož nejlepší zájem stojí nade všemi ostatními zájmy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022).

19. Z napadených rozsudků je patrné, že obecné soudy se s ohledem na útlý věk nezletilé snažily zajistit, aby měla možnost pěstovat vztah s oběma rodiči, což je v souladu s požadavky plynoucími z výše citované judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 1609/23 ze dne 29. 8. 2023, bod 31).

20. Pokud jde o samotný rozsah a rozvržení styku s nezletilou, neshledal Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů žádné známky protiústavnosti. Oba soudy dostatečně a přesvědčivě zdůvodnily své rozhodnutí; odvolací soud pak srozumitelně vysvětlil, proč je ve světle nových skutkových okolností namístě rozvrhnout péči mezi rodiče symetricky po týdnu (body 65-66). Ze spisového materiálu nevyplynuly žádné okolnosti, které by svědčily proti symetrickému rozvržení péče po týdnu, jak o něm rozhodl odvolací soud. Plnou rodičovskou kompetenci obou rodičů shledávaly konzistentně oba obecné soudy. Deficity v péči o nezletilou, které by odůvodňovaly závěr o snížených rodičovských kompetencích otce, netvrdila ostatně ani sama stěžovatelka (k okolnostem domácího násilí viz níže).

21. Ústavní soud za pozitivní považuje zřejmé úsilí obou obecných soudů najít model péče, který by nezletilou co nejméně zatěžoval, a který by zároveň umožnil trávit plnohodnotný čas s oběma rodiči, o jejichž rodičovské kompetenci neměl důvodné pochybnosti. Jak uvedl opatrovník nezletilé, s ohledem na předškolní věk nezletilé se symetrický model střídavé péče jeví jako adekvátní, neboť může být funkční pro delší časové období, tedy i po nástupu nezletilé na základní školu. Vzhledem tomu, že otec ustoupil a přestěhoval se do blízkosti bydliště matky, aby mohla nezletilá navštěvovat jen jedno předškolní zařízení, existuje šance, že nebude potřeba zahajovat další soudní řízení o určení předškolního zařízení, jež bude nezletilá navštěvovat.

22. Co se týká druhé námitky stěžovatelky, že odvolací soud opominul její důkazní návrh, Ústavní soud si vyžádal audionahrávku ústního jednání před odvolacím soudem a návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem lékaře z ní nezjistil. Právní zástupkyně stěžovatelky ve své řeči pouze uvedla, že "si nechala udělat i nějaké zhodnocení klinickým psychologem" (čas 36:10 nahrávky). Z takové formulace ale nelze bez dalšího dovodit, že se stěžovatelka dožadovala provedení důkazu. Naopak se Ústavní soud kloní k tomu, že se jednalo o jeden z dalších argumentů stěžovatelky svědčícím proti závěrům soudu prvního stupně a postupu OSPOD. K takové námitce matky o nevhodném způsobu zjišťování názoru nezletilé se nicméně odvolací soud vyjádřil a vypořádal ji v bodech 71-72 napadeného rozhodnutí. Kolizní opatrovník postupoval podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, který v § 52 odst. 1 stanoví, že příslušné osoby jsou oprávněny navštěvovat dítě doma či ve školském zařízení, aby zjistily, v jakých sociálních podmínkách dítě žije a jaké má chování. Jak uvedl odvolací soud, jedná se o běžnou činnost kolizního opatrovníka v důsledku vedeného opatrovnického řízení.

23. Ani třetí a čtvrtá námitka stěžovatelky týkající se tvrzeného domácího násilí nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud nezlehčuje závažnost tvrzení stěžovatelky týkající se domácího násilí, kterého se měl vedlejší účastník na stěžovatelce dopouštět. Pokud však v řízení před obecnými soudy tato okolnost nebyla prokázána, a navíc nebyla spojená s tvrzením o zanedbávání či dokonce zneužívání výkonu rodičovské odpovědnosti vůči nezletilé ze strany otce, nelze považovat postup obecných soudů, které nevedly k těmto okolnostem další dokazování, za protiústavní. Obvodní i městský soud vzaly tvrzení stěžovatelky v úvahu a v dostatečné míře se s nimi vypořádaly ve svých rozhodnutích (viz body 55-60 rozsudku obvodního soudu a body 68-70 rozsudku městského soudu).

24. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilou platný jednou pro vždy, nýbrž při relevantní změně okolností může dojít ke změně rozhodnutí. Potřebu změny poměrů by mohlo vyvolat například případné budoucí zjištění orgánů veřejné moci o sklonech vedlejšího účastníka k násilnému řešení konfliktů, které stěžovatelka tvrdila již v předchozích řízeních, především pokud by takové chování mohlo mít dopad na nezletilou.

25. Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky (ani nezletilé vedlejší účastnice). Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu