II.ÚS 3773/12
V PLATNOSTI- KS Plzeň 25 Co 320/2012-101
- ÚS II.ÚS 3773/12
Citované zákony (2)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Autospol Čadek, s. r. o., Strakonice, Povážská 358, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2012 č. j. 25 Co 320/2012-101 a výroku II. usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 4. 2012 č. j. 14 C 309/2010-92, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny. Okresní soud Plzeň - město v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení (výrok I.), poté co stěžovatelka vzala v celém rozsahu zpět žalobu, jíž se domáhala zaplacení částky ve výši 127 806 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce ve výši 4 120 Kč (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výroku II. se stěžovatelka odvolala, neboť nesouhlasila se snížením zaplaceného poplatku o 20%. Odvolací soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o vrácení soudního poplatku potvrdil. Stěžovatelka je přesvědčena, že o vrácení soudního poplatku mělo být rozhodnuto dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 218/2011 Sb., která zavedla princip vracení soudního poplatku ve snížené výši, neboť řízení bylo u Okresního soudu Plzeň - město zahájeno před účinností citované novely. V daném případě však obecné soudy bez rozumného zdůvodnění rozhodly v rozporu s dle jejího názoru ustálenou judikaturou v obdobných věcech, z níž cituje, a předmětné ustanovení aplikovaly retroaktivně v její neprospěch. Současně soudy narušily princip právní jistoty a legitimního očekávání. Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelkou předkládanou otázkou časové působnosti ustanovení § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích se Ústavní soud ve svých senátech již opakovaně zabýval a výklad, na němž stojí napadená rozhodnutí, neshledal neslučitelným s ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3419/11, III. ÚS 2849/12, I. ÚS 1858/12, II. ÚS 1829/12, II. ÚS 3551/12 dostupná na http://nalus.usoud.cz). V posledně uvedeném usnesení pak Ústavní soud též konstatoval, že je mu známo, že judikatura obecných soudů je v tomto ohledu protichůdná (s odkazem na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 479/2011 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 444/2011, publikovaných v databázi ASPI), avšak rozbíhavost judikatury obecných soudů, byť je jevem v zásadě nežádoucím, pro Ústavní soud není obvyklým referenčním kritériem při posuzování ústavní stížnosti. V projednávané věci Ústavní soud považuje za podstatnou i tu skutečnost, že částku, o niž se v tomto případě jedná, je nutno ve světle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu označit za bagatelní (z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je patrno, že 80% ze zaplaceného soudního poplatku vrácených stěžovatelce činí 4 120 Kč). V takové věci však podle judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti přichází do úvahy jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a pokud by pochybením obecného soudu mohla stěžovateli vzniknout podstatná újma (např. sp. zn. IV. ÚS 1066/08, II. ÚS 2748/10, sp. zn. IV. ÚS 2777/11). Taková situace však v projednávané věci zjevně nenastala. Jak již bylo výše nastíněno, Ústavní soud v závěrech obecných soudů vyslovených v napadených rozhodnutích nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nespatřuje. Krajský soud své rozhodnutí adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 157 odst. 2) zdůvodnil a toto odůvodnění je racionální a srozumitelné. Z ústavněprávního pohledu tedy napadená rozhodnutí obstojí. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2013 Jiří Nykodým předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.