II.ÚS 382/01
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla nepřípustná z důvodu nedodržení lhůty pro podání žádosti o náhradu škody. Soud uvedl, že stížnost lze podat pouze po vyřízení žádosti o náhradu škody, což zde nebylo. Návrh na předběžné opatření nebyl projednán, protože stížnost byla odmítnuta základním důvodem. Soud se nezabýval věcnou stránkou sporu, protože rozhodnutí bylo založeno na procesních důvodech.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti S., společnosti s ručením omezeným, zastoupené Mgr. R. A., advokátem, proti nezákonnému zásahu státní moci - ČR - Ministerstvu spravedlnosti, ve věci uplatnění nároku na náhradu škody podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavnímu soudu byla dne 21. 6. 2001 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud uložil nálezem České republice - Ministerstvu spravedlnosti kladně vyřídit žádost stěžovatelky na náhradu způsobené škody, kterou stěžovatelka uplatnila podáním ze dne 8. 6. 2001 ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a aby Ústavní soud dále uložil Krajskému soudu v Ostravě, aby nepokračoval v řízení vedeném u něho pod sp. zn. 20 K 29/96. Současně stěžovatelka podala návrh, aby Ústavní soud nařídil předběžné opatření, kterým by jednak uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti poskytnout stěžovatelce zálohu na náhradu škody, kterou stěžovatelka uplatnila podáním ze dne 8. 6. 2001, a dále uložil Krajskému soudu v Ostravě nepokračovat v řízení vedeném u něho pod sp. zn. 20 K 29/96. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti, které postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, uvedla, že usnesením ze dne 6. 4. 1999, č. j. 20 K 29/96-22, prohlásil Krajský obchodní soud v Ostravě na majetek stěžovatelky konkurs. Stěžovatelka podala proti uvedenému usnesení odvolání, kterému bylo odvolacím soudem vyhověno tak, že napadené rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2001, č. j. 2 Ko 140/99-241, zrušeno a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Dne 10. 6. 2001 podala stěžovatelka podání ze dne 8. 6. 2001 podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jako osoba, která tvrdí, že rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 1999, č. j. 20 K 29/96-22, kterým byl prohlášen konkurs na její majetek na základě procesně právních pochybení soudu první stupně, jí byla způsobena škoda v částce 270.000,- EURO a v částce 5.500.000,- Kč. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, případně zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [§ 72 odst. 1 písm. a), § 82 odst. 3 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Ostravě vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti žádostí ze dne 8. 6. 2001, přičemž žádosti nebylo dosud vyhověno. Podle ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, má stěžovatelka možnost domáhat se náhrady škody u soudu, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl její nárok plně uspokojen. Ústavní stížností by pak bylo možné napadnout pouze konečné rozhodnutí ve věci, budou-li k takovému postupu ústavněprávní důvody. Do té doby je nutno ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, v návaznosti na ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona. Ústavní soud současně konstatuje, že k projednání návrhu tak, jak je formulován, není ani soudem příslušným, neboť stěžovatelkou formulovaný petit přesahuje pravomoc Ústavního soudu, upravenou v čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a d) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost a nepříslušnost, se Ústavní soud nezabýval návrhem na nařízení předběžného opatření, neboť v takovém případě nepřipadá návrh na vydání předběžného opatření v úvahu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. 10. 2001 Vojtěch Cepl soudce zpravodaj