II.ÚS 3822/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Vítem Nevařilem, LL. M., advokátem, sídlem Opletalova 1055/55, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 248/2025-376 ze dne 8. října 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a a) V. V. a nezletilého b) T. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel ("otec") se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") ve spojení s právem na rodinný život v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochranně lidských práv a základních svobod, a také právo na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny.

2. Stěžovatel a vedlejší účastnice a) ("matka") jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka b) ("nezletilý"). Dosud byl nezletilý na základě dohody rodičů ve výlučné péči matky s tím, že otec byl oprávněný se s ním stýkat v omezeném rozsahu. Obvodní soud pro Prahu 6 nově rozhodl na návrh otce rozsudkem č. j. 0 P 351/2019-307 ze dne 20. 5. 2025 o péči o nezletilého a výživném. Nezletilého svěřil do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů s tříměsíčním navykacím režimem. Zároveň vyslovil předběžnou vykonatelnost samotného výroku o rovnoměrné péči, určil zvláštní režim pro období prázdnin a svátků a rozhodl o místě předávání. Oběma rodičům také stanovil povinnost platit výživné a otci uložil zaplatit dlužné výživné za předchozí necelé 2 roky.

3. K odvolání matky odvolací soud napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné tak, že změnil střídavou péči z rovnoměrné na asymetrickou. Nezletilého nově svěřil do péče otce na 4 dny jednou za 14 dní (od čtvrtka 8:00 do pondělí 8:00), jinak do péče matky.

4. Stěžovatel označil v záhlaví ústavní stížnosti jako účastníka řízení i Obvodní soud pro Prahu 6. Ústavní soud jej však za účastníka řízení nepovažoval. Předně, v petitu ústavní stížnosti se stěžovatel zrušení rozsudku obvodního soudu nedomáhá. Navíc ani z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by se stěžovatel domáhal zrušení tohoto rozsudku, naopak jeho námitky obsahově směřují výhradně proti rozhodnutí odvolací soudu (srov. pro opak nález sp. zn.

I. ÚS 4365/12 ze dne

16. července 2013, bod 9; dále též rozsudek ESLP ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, stížnost č. 57567/00). Konečně, Ústavní soud by nebyl příslušný k rozhodnutí o ústavní stížnosti proti rozsudku obvodního soudu, protože tento rozsudek byl usnesením odvolacího soudu změněn a Ústavní soud nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu; také usnesení sp. zn. IV. ÚS 1648/24 ze dne 18. 9. 2024, bod 11].

II. Argumentace stěžovatele

5. Zaprvé, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu. Z dokazování nevyplývá, že by byl vůči nezletilému tak vznětlivý, jak uvádí odvolací soud, či že by byl až agresivní. Argumentace odvolacího soudu vychází z fabulací matky a jediného 3 roky starého incidentu, kdy nezletilého jednou mírně plácnul potom, co se pomočil. Sám incidentu lituje, nikdy jej neopakoval a opakovat nehodlá. Fyzické tresty považuje za nepřijatelné; nezletilého nijak nebije. Jeden exces nijak nesvědčí o jeho údajné nepředvídatelnosti ve výchově, jak tvrdí matka. Vznětlivost je nadto povahovým rysem, který se do jisté míry nachází v každém; vliv na výchovnou kompetenci by musel zkoumat znalec. Tvrzení odvolacího soudu, že vznětlivost stěžovatele prostupuje spisovým materiálem, není ničím podložené. Nelze přitom přihlížet ke skutkovým okolnostem rozchodu s matkou, ke kterým došlo již před 7 lety. Tvrzení matky o domácím násilí vůči ní nadto nebylo nikdy potvrzeno a nezakládá se na pravdě. Matku stěžovatel nikdy fyzicky nenapadal, nebyl potrestán v trestním ani přestupkovém řízení ani žádná taková řízení neprobíhala.

6. Zadruhé, stěžovatel namítá, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil, proč by byl delší čas péče otce o nezletilého v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Nezabýval se přitom všemi relevantními skutečnostmi, jako kvalitou jejich vztahu do budoucna a potřebou dítěte mít jak mužský, tak ženský vzor ve svém životě. Rodiče i děti mají právo na to trávit s rodiči stejný poměr času. Byť nezletilý považuje otce za vznětlivého a asymetrickou péči si přeje, soudy musejí komplexně zvážit jeho nejlepší zájem a nemohou bez dalšího vycházet jen z jeho přání. K takovému hodnocení ale nedošlo. Přání nezletilého vychází ze zkušeností s velmi omezeným stykem s otcem (víkend 1krát za 14 dní). Kontakt nezletilého s rodičem nemá být jen "volnočasovou aktivitou". Stěžovatel se chce zapojit do synova života plnohodnotně, nejen víkendově.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel převážně opětovně polemizuje s vyjádřeními matky v přechozím řízení a závěry soudů.

9. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že v rodinně-právních věcech zasahuje jenom výjimečně, a to pouze ve skutečně extrémních případech (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 745/26 ze dne 16. 4. 2026, bod 11, nález I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026, bod 18). Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů. Jsou to právě obecné soudy, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto Ústavní soud nemůže tyto soudy nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 299/25 ze dne 18. 2. 2025, bod 12). Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje pouze v případech extrémního porušení pravidel řádně vedeného soudního řízení s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2834/25 ze dne 19. 11. 2025, bod 7 a tam odkazovaná judikatura nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1740/19 ze dne 10. 12. 2019, bod 10).

10. Zaprvé, otec namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, zejména s ohledem na jeho vznětlivost. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná, že ze zásady přímosti a ústnosti soudního jednání vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Do hodnocení důkazů obecným soudem proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud však do hodnocení důkazů zasáhne, pokud v dané věci nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, který by porušoval čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2645/24 ze dne 7. 5. 2025, bod 16 a tam odkazovaná judikatura).

11. Městský soud při konstatování "zvýšené emocionality" otce vycházel z provedeného dokazování; rozhodně není založen jen na "fabulacích matky", jak tvrdí stěžovatel. Městský soud vzal v potaz výsledky pohovoru s nezletilým a vyjádření kolizního opatrovníka, ve kterých se motiv o vznětlivosti otce opakovaně vyskytoval. Vzal v potaz i vyjádření samotného stěžovatele, který incident z minulosti sám připouštěl (a činí tak i v ústavní stížnosti). Závěry soudu přitom nejsou nijak excesivní, naopak jsou možným a logickým hodnocením zjištěného skutkového stavu. Zatímco soud prvního stupně přisoudil větší váhu snahám otce pracovat na svém chování (mj. navštěvování edukačních seminářů, odmítání fyzického trestání nezletilého), odvolací soud dal větší váhu chování otce v minulosti, které ale do jisté míry stále přetrvává (křik na nezletilého), a zejména přání samotného nezletilého. Odvolací soud tak sice dochází k jinému nastavení péče o nezletilého než soud nalézací, vychází ovšem ze stejných skutkových závěrů. Rozhodnutí tak není ani překvapivé (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007, I. ÚS 244/24 ze dne 6. 3. 2025).

12. Zadruhé, co se nejlepšího zájmu nezletilého týče, Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva setrvale judikují, že nejlepší zájem dítěte musí být ve věcech péče o dítě předním hlediskem (viz např. nález I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017, body 26 a 27 a tam odkazovaná judikatura obou soudů). Judikatura Ústavního soudu také zásadně odmítá mylnou představu, že by snad měla být dokonale symetrická střídavá péče modelem ústavně preferovaným (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3378/24 ze dne 7. 5. 2025, body 54-56). I pro stanovení rozložení střídavé péče pak samozřejmě platí, že předním hlediskem musí být nejlepší zájem dítěte (srov. např. nález I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026, bod 23). To zároveň neznamená, že by práva a zájmy rodičů nebyly důležité a mohly být ponechány zcela stranou. Tato práva a zájmy jsou nicméně upozaděny právě ve prospěch blaha dítěte. Takto je k úpravě poměrů dítěte třeba přistupovat, přičemž uvedený přístup by měli mít na paměti především rodiče (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3779/19 ze dne 28. 1. 2020).

13. Názor dítěte je poté dalším důležitým faktorem, který musí soudy s přihlédnutím k jeho věku a emocionální vyspělosti zohlednit (např. nález sp. zn. II. ÚS 1311/24 ze dne 7. 8. 2024, bod 29 a tam odkazovaná judikatura). Městský soud odůvodnil rozložení střídavé péče zejména názorem nezletilého, který soustavně preferuje trávit delší čas s matkou (viz bod 3 rozsudku OS, bod 14 rozsudku MS). To vyplývá mimo jiné i z pohovoru nezletilého se soudcem či pohovoru kolizního opatrovníka s nezletilým ze dne 29. 9. 2025, kde nezletilý připustil, že mu styk s otcem (nyní MS stanovený) jednou za 14 dní od čtvrtka do pondělí, kdy by ho otec dovezl přímo do školy, vyhovoval. U otce by byl přitom ochoten zůstat celý týden jen pokud by na něj otec nekřičel (bod 9 rozsudku MS).

14. Městský soud tedy nepřistoupil k nekritickému převzetí názoru nezletilého v rozporu s jeho nejlepším zájmem (srov. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2024, bod 20). Správně vyhodnotil situaci a zachoval střídavou formu péče, k svěření do obecně méně vhodné formy péče nepřistoupil (srov. např. nález I.ÚS 2364/24 ze dne 5. 2. 2025, bod 34). Zvolená forma asymetrické péče přitom otce ze života nezletilého nepřiměřeně nevylučuje a nezakládá situaci, kdy by se jednalo jen o "volnočasovou" aktivitu, jak tvrdí stěžovatel. Stěžovatelova péče o nezletilého není omezená jen na víkendy, ale na 4 dny jednou za dva týdny, tedy i ve školní dny čtvrtky a pátky.

15. Rozsudek odvolacího soudu ani není nepřezkoumatelný. Soudy nepochybně musejí zvažovat v rozhodování o péči veškerá relevantní kritéria. Součástí odůvodnění soudního rozhodnutí přitom nemusí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14.8. 2019 bod 13). Ústavní soud na tomto místě vzhledem k výše uvedenému již jen konstatuje, že z rozhodnutí je zcela seznatelné, proč odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně.

16. Závěrem Ústavní soud připomíná, že napadené rozhodnutí není "absolutně konečné," což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí o péči podmiňuje "změnou poměrů". Pokud na svém chování tedy otec bude skutečně dále pracovat, není vyloučeno, že se nynější úprava péče o nezletilého změní.

17. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu