II.ÚS 3847/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Vladimíry Bartákové, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018 č. j. 5 As 53/2017-71 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11 2016 č. j. 9 A 62/2013-88, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti všech vlastníků, plynoucí z čl. 1 a 11 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím Úřadu Městské části Praha 4, odboru stavebního ze dne 27. 8.2012 sp. zn. P4/087864/10/0ST/KOUB, č. j. P4/070615/12/0ST/KOUB, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o dodatečné povolení stavby. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 18. 2. 2013 sp. zn. S-MHMP 1523845/2012/OST /Ca, zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 č. J. 9 A 62/2013-88, zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018 č. j. 5 As 53/2017-71 zamítnuta. Stěžovatelka ke kasační stížnosti předložila k důkazu fotodokumentaci. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že její provedení k důkazu by v řízení o kasační stížnosti bylo nadbytečné, neboť sutkový stav byl dostatečně zjištěn již městským soudem a správními orgány a jejich spisový materiál poskytuje dostatečný podklad pro rozhodování ve věci.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení právní otázky městským soudem, spočívajícím v tom, že byl ve věci aplikován nesprávný právní předpis, a to konkrétně vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze. Stěžovatelka dále namítá, že soud nesprávně vyložil právní předpis, konkrétně pak nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu vyložil ustanovení této vyhlášky. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s názorem, že změna stavby nepochybně ovlivňuje pohodu bydlení souseda a jeho rodiny nejméně v užívání zahrady k odpočinku, a to bez ohledu na to, zda zahrada bude v budoucnu zastavěna či nikoli. Podle stěžovatelky je tento právní závěr soudu zcela obecný, jednak je ohledně výkladu zastaralého pojmu "pohody bydlení" nesprávný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího správní soudu, stejně jako je nesprávná, obecná a neurčitá úvaha o možném budoucím zastavění území. Stěžovatelka si myslí, že nedochází k umístění stavby na další (část) pozemku, ale toliko ke změně stavby se zachováním jejího půdorysu, tudíž není žádným způsoben dotčen urbanistický a architektonický charakter prostředí. Podle stěžovatelky je nesprávná i úvaha soudu, že je nutné uvažovat o budoucí možné změně limitu zastavěnosti, neboť vždy je nutné vycházet z daného stavu. Stěžovatelka namítá vady řízení spočívající v tom, že skutková východiska správního orgánu nemají oporu ve spisech. Dále uvádí, že žádnou terasu nezbudovala. Vady řízení spatřuje v tom, že se jejími námitkami soudy ani správní orgány dostatečně nezabývaly. Rozhodnutí krajského soudu pak považuje za nepřezkoumatelné a se závěrem Nejvyššího správního soudu, že stavba nebyla nikdy ohlášena, nesouhlasí.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

7. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka nepředložila žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojila proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Stěžovatelka jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo a skutkové okolnosti jejího případu.

8. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčiny argumenty nedosahují ústavního rozměru, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2019 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu