Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 3898/12

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2013-02-21 · odmítnuto pro nepřípustnost odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto pro nedodržení lhůty odmítnuto pro nepříslušnost · ECLI:CZ:US:2013:2.US.3898.12.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, a protože věc nadále probíhá v nižším stupni soudního řízení. Soud upozornil, že jeho úlohou není přezkum výkladu a aplikace běžného práva, který je věcí obecných soudů. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Návrhy na zákrok Ústavního soudu byly považovány za zjevně neopodstatněné nebo nepřípustné.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti KUBDAT Software, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Ostravě, Volgogradská 74, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem advokátní kanceláře v Ostravě, Moravská Ostrava, Čs. legií 5, proti; rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 8 Cmo 80/2012-297 ze dne 17. 7. 2012 s tím, že se věc vrací jinému senátu Vrchního soudu v Olomouci k projednání; rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 61/2007-244 ze dne 9. 12. 2011 s tím, že se věc vrací jinému samosoudci Krajského soudu v Ostravě k projednání; usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 140/2006-33 ze dne 14. 12. 2006 s tím, že se přiděluje jinému samosoudci Krajského soudu v Ostravě; návrhu, aby řízení vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 53/2007, sp. zn. 42 Cm 57/2007, sp. zn. 42 Cm 58/2007, sp. zn. 42 Cm 59/2007 sp. zn. 42 Cm 60/2007 sp. zn. 42 Cm 61/2007 sp. zn. 42 Cm 62/2007 sp. zn. 42 Cm 63/2007 sp. zn. 42 Cm 64/2007 sp. zn. 42 Cm 115/2007 sp. zn. 28 Cm 53/2007 sp. zn. 28 Cm 54/2007 byla zrušena ex tunc; návrhu, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě a Vrchnímu soudu v Olomouci pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby nařídil Krajskému soudu v Ostravě obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006-33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným samosoudcem Krajského soudu v Ostravě a v jediném řízení; návrhu, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006-33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným samosoudcem a v jediném řízení; návrhu dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu na zaplacení nákladů spojených s povinným zastoupením, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje, aby Ústavní soud zavázal soudy k jím navrhovanému postupu řízení. Současně stěžovatel požaduje zaplacení nákladů spojených s povinným zastoupením. Stěžovatel uvádí, že i když napadeným rozhodnutím vrchního soudu mu bylo vyhověno a rozhodnutí nalézacího soudu bylo částečně zrušeno, nebyly tím odstraněny vážné vady řízení před obecnými soudy, ani ústavní nekonformnost, neúplnost a tedy nesprávnost odvolacího i nalézacího soudu, přičemž v porušování základních práv stěžovatele je ze strany obecných soudů opakovaně pokračováno. Zejména Vrchní soud v Olomouci nedostál své povinnosti poskytnout ochranu základním právům stěžovatele ve vztahu k legalizujícímu posouzení nesprávného procesního postupu nalézacího soudu, zvláště pokud jde o aplikaci ustanovení § 118 o.s.ř. a nesprávného (nedostatečného) či dokonce neexistujícího výkladu a aplikace ust. § 194 odst. 5 a ust. § 373 a násl. obchodního zákoníku. Stěžovatel ústavní stížností napadá i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2006 č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 o vyloučení jednotlivých skutkově souvisejících škod do celkem 14ti samostatných řízení. Postup soudu považuje za svévolný a protiprávní. Stěžovatel má za to, že podání ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení v zákonné lhůtě 60ti dnů od jeho doručení, bylo podle tehdejšího právního názoru Ústavního soudu (únor i březen 2007) nepřípustné, a tudíž tím nelze podmiňovat přípustnost přezkumu tohoto rozhodnutí v nyní projednávané stížnosti. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že vrchní soud rozsudkem č. j. 8 Cmo 80/2012-297 ze dne 17. 7. 2012 částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Cm 61/2007-244 ze dne 9. 12. 2011 ve výroku II. ohledně zaplacení částky 413 879,86 Kč s příslušenstvím a ve výroku III., a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve výroku ohledně zaplacení částky 85 449,15 Kč s úrokem z prodlení z částky 72 723,39 Kč od 1. 2. 2008 do zaplacení a z částky 12 725,76 Kč od 3. 4. 2008 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit. zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn jen tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatní a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí vrchního soudu není v plném rozsahu rozhodnutí konečné, neboť věc byla v rozsahu specifikovaném ve výroku II. vrchního soudu vrácena soudu prvého stupně, u nějž nadále probíhá řízení. Z nastíněného principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze, pokud jde o vrchním soudem zrušený výrok, projednat až poté, co současné stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost totiž nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k námitkám stěžovatele vážícím se k výroku krajského soudu potvrzeného výrokem vrchního soudu a proti tomuto potvrzujícímu výroku vrchního soudu, Ústavní soud, poté co přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, shledal návrh jako neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu věc znovu přezkoumával a dovozoval stěžovatelem předkládané závěry. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy podrobně vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a poté zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Soudy dostatečně srozumitelně a logicky objasnily, z jakých důvodů byla žaloba stěžovatele v rozsahu výroku I. zamítnuta. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn., uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vrchní soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž rozvedl, z jakých důvodů neshledává možnou nedůslednost soudu prvního stupně, pokud jde o aplikaci ust. § 118 odst. 2 o.s.ř. za vadu, která by se mohla projevit v nesprávnosti rozhodnutí soudu o uplatněných nárocích, která by bránila projednání žalobou uplatněných nároků v souladu se zákonem, a měla by tak dopad na procesní práva účastníků. Obdobně soud objasnil i nedůvodnost námitek stěžovatele s ohledem na konkrétní okolnosti věci týkajících se aplikace ust. § 118a o.s.ř. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. Ve vztahu k této části ústavní stížnosti Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru obecných soudů, dle nichž byl v rozsahu výroku II. vrchního soudu nárok stěžovatele shledán jako nedůvodný, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní stížnost směřující do usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006-33 ze dne 14. 12. 2006 je pak podána po lhůtě stanovené zákonem (srov. sp. zn. II. ÚS 1904/11 a IV. ÚS 1222/12, sp. zn. II. ÚS 2648/12 ). Pro úplnost Ústavní soud s ohledem na argumentaci stěžovatele dodává, že poukaz stěžovatele na usnesení (nikoliv nálezy) Ústavního soudu ve zcela jiných věcech, jiných stěžovatelů, z nichž dle stěžovatele vyplývá, že by s ústavní stížností nemohl být úspěšný, neboť ke změně právního názoru Ústavního soudu došlo až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, nemůže být důvodem navrácení lhůty pro podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí. Podstatné je, že stěžovatel ústavní stížnost nepodal a možnou argumentaci neuplatnil. Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním a specifickým okolnostem toho kterého případu, nelze tedy automaticky předjímat výsledné rozhodnutí o věci, která vůbec Ústavnímu soudu nebyla předložena. Ve vztahu k dalším "vyloučeným" v záhlaví uvedeným věcem, kde se stěžovatel domáhá přímo zrušení těchto řízení ex tunc a k návrhům, aby Ústavní soud Vrchnímu soudu v Olomouci zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal krajskému soudu obnovit stav řízení před vyloučením žalob k samostatnému řízení a aby Ústavní soud takový příkaz dal i Krajskému soudu, je třeba posoudit i jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť ze strany Ústavního soudu je požadován zákrok, k němuž není, jak vyplývá z Ústavy a zákona o Ústavním soudu, oprávněn. Vzhledem ke shora uvedenému byl návrh odmítnut z části jako návrh zjevně neopodstatněný, z části jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, z části jako návrh nepřípustný a z části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. b), d), e) a odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyly ani dány podmínky pro postup dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.