II.ÚS 3952/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky P-holding, s. r. o., se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 3453/18, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 1453/2018-150, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. ledna 2018 č. j. 19 Co 5/2018-121 a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. října 2017 č. j. 17 C 152/2015-109. Tato ústavní stížnost byla Ústavním soudem vyřízena rubrikovaným rozhodnutím. Stěžovatelka pak následně podala k doplnění původní stížnosti podání, které je předmětem tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka v tomto přípisu žádá o sdělení, zda Ústavní soud vydá ve věci další rozhodnutí. Případně v rámci stále běžící lhůty pro prodání ústavní stížnosti, vzhledem ke své domněnce, že Ústavní soud nevydal rozhodnutí v celé věci, navrhuje, aby Ústavní soud o předmětné ústavní stížnosti znovu rozhodl.

2. Stěžovatelka podala žalobu na určení vlastnického práva k obvodnímu soudu, z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví (jak ve prospěch České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, tak zemřelého Bedřicha Frey-Freyenfelsea - dále jen "žalovaný"). Obvodní soud řízení přerušil s ohledem na probíhající dědické řízení po žalovaném. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil. Proti tomu podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Proti tomu stěžovatelka brojila ústavní stížností, v níž namítala průtahy v soudním řízení vedeným pod sp. zn. 13 D 1114/2016, které spatřovala v neopodstatněném vyčkávání do konce dědického řízení. Ústavní soud tuto stížnost odmítl rubrikovaným rozhodnutím, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve svém rozhodnutí zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Do rozhodnutí obecných soudů má zasahovat až v případě, že by soudy nepřípustným způsobem zasahovaly do základních práv a svobod jednotlivce. Takové pochybení však v napadených rozhodnutích neshledal. Naopak uvedl, že v případě, kdy se jedná o situaci, kdy bylo dodatečně zahájeno dědické řízení, je nutné vyčkat do stanovení okruhu dědiců po zůstaviteli a až na základě výsledku tohoto řízení pak pokračovat v řízení o určení vlastnického práva. Nejvyšší soud se se závěry učiněnými soudem městským a obvodním ztotožnil a uvedl, že přerušení řízení za zjevně nepřiměřené. Dále pak poukázal na fakt, že i v případě, že by obvodní soud řízení nepřerušil, nemohl by o meritu věci rozhodnout bez určení okruhu dědiců. Ústavní soud pak v řízení o původní stížnosti uvedl, že by usnesení Nejvyššího soudu mohl zrušit jedině v případě, že by vykazovalo znaky protiústavnosti, tak tomu ale v daném případě nebylo.

3. Ústavní soud se zabýval povahou stěžovatelkou podaného přípisu a nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Stěžovatelka ve svém přípisu pouze opakuje argumenty uvedené v původní stížnosti a její podání tak má povahu spíše vyjádření či odvolání k této stížnosti, (resp. k vydanému rozhodnutí), či povahu výzvy k přehodnocení závěrů. Její původní stížnost však byla pravomocně skončena rubrikovaným rozhodnutím. V rámci něj byla poučena, že odvolání proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné. Vzhledem k povaze a obsahu doručeného přípisu, tak byla identická věc téže stěžovatelky již rozhodnuta a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jedná se o posouzení merita věci, avšak zjednodušenou formou, kterou Ústavní soud použije v případě, že návrhu stěžovatele chybí podstatné důvody, jako např. porušení základního práva stěžovatele. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud má rozhodnout o věcech ústavního práva, nikoliv podústavního či dokonce skutkových okolností. Stěžovatelka však v původní stížnosti žádala právě toto přehodnocení závěrů obecných soudů, aniž by došlo k zásahu do jejího základního práva, a z toho důvodu byla její stížnost odmítnuta rubrikovaným rozhodnutím. Zákon o Ústavním soudu nepřipouští, naopak výslovně vylučuje (§ 43 odst. 3), aby stěžovatel, který je nespokojen s výsledkem řízení, podal odvolání. Není tedy možné, aby nespokojení stěžovatelé žádali Ústavní soud o přehodnocení pravomocných rozhodnutí v identických věcech. Stejně tak zákon o Ústavním soudu nedává stěžovatelům možnost vyjádřit se k již rozhodnuté věci.

4. Na základě výše uvedených důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh nepřípustný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 28. ledna 2019 Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj