II.ÚS 406/01
V PLATNOSTI- OS Přerov 15 Nc 20/99-93
- KS Ostrava 40 Co 655/2000-130
- ÚS II.ÚS 406/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí, podle nichž byly nezletilé děti svěřeny do výchovy matky. Soud se nezabýval výsledkem řízení, ale rozhodl, že návrh nevykazuje opodstatnění. Závěr o výhodě dětí pro výchovu matky byl považován za v rámci kompetence obecných soudů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. K. K., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 2. 2001, č.j. 40 Co 655/2000-130, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2000, č.j. 15 Nc 20/99-93, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 2. 2001, č.j. 40 Co 655/2000-130, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2000, č.j. 15 Nc 20/99-93, mimo jiné v I. bodě výroku, kterým byly nezletilé děti stěžovatele svěřeny do výchovy matky. Obě rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel svou ústavní stížností, ve které tvrdí, že jimi došlo k porušení obecně závazné právní úpravy a zároveň Listiny základních práv a svobod, aniž blíže konkretizoval, v čem její porušení ve svůj neprospěch spatřuje. Předmětem řízení byl návrh matky na úpravu poměrů k nezletilým dětem podle § 26 zákona o rodině před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů. Stěžovatel požadoval, aby děti byly svěřeny do společné péče. Obecné soudy však dospěly k jinému závěru. Stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost byla však podána včas. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§ 72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Sám stěžovatel prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci nepředložil. Ústavní soud uvádí, že nezjistil pochybení, které by vedlo k porušení ústavně zaručených práv. K tomu je třeba poznamenat, že obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádné zdůvodnění, nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Podstatou jeho námitek je, že v daném případě nebylo vyloučeno rozhodnout i tak, že děti budou svěřeny do společné výchovy, případně do střídavé výchovy. Je tak zjevné, že v tomto ohledu jde jeho argumentace mimo oblast ústavně zaručených základních práv a svobod a jeho návrh je proto zjevně neopodstatněný. To, že obecné soudy došly k závěru, že navrhovaná forma výchovy dětí by byla v rozporu s jejich zájmem, je zcela v kompetenci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tyto jejich závěry přehodnocovat. To platí i pro navrhovaný důkaz novým znaleckým posudkem, když odvolací soud dospěl ústavně konformním postupem k závěru, že již za současného stavu dokazování bylo možno dospět k závěru, který vede k rozhodnutí o svěření dětí do výchovy matce. To, že stěžovatel v řízení neuspěl, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat. Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.