II.ÚS 408/06
V PLATNOSTI- KS Brno 15 Co 498/2004-107
- ÚS II.ÚS 408/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů nevykazuje porušení ústavně zaručených práv. Soudy obou stupňů správně stanovily, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nabídky převodu bytové jednotky. Ústavní soud se nesmí zabývat přehodnocením skutkových a právních závěrů obecných soudů, pokud nejde o zásah do základních práv. Náklady řízení nejsou předmětem ústavní ochrany, pokud nebylo porušeno právo na spravedlivý proces v extrémním rozsahu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Zuzanou Feldmanovou, advokátkou, se sídlem Bořivojova 108, 130 00 Praha 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2006, č. j. 15 Co 498/2004-107, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. března 2006, č. j. 15 Co 498/2004-107, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. července 2004, č. j. 9 C 71/2003-46, jímž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že nabídka převodu bytové jednotky v tomto rozhodnutí blíže specifikované (dále jen "předmětný byt") učiněná žalovaným vůči žalobci (stěžovateli) je neplatná. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nabídky převodu bytové jednotky, neboť nejasnost a neurčitost právního vztahu mezi účastníky taková žaloba nevyřeší. Postavení žalobce se sice nachází ve stavu právní nejistoty, tato však nemůže být vyřešena určením neplatnosti nabídek směřujících k převodu bytových jednotek. Rozhodnutí soudu v dané věci ve prospěch žalobců by nenastolilo určitost, jistotu a jasnost právních vztahů účastníků. Za tohoto stavu řízení podal žalobce ústavní stížnost, v níž ve vztahu k řízení u Krajského soudu v Brně namítá porušení práva na spravedlivý proces a v jeho důsledku i porušení práva na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, což však podrobněji nerozvádí. Stěžovatel nejprve popsal a zhodnotil průběh dosavadního řízení a zopakoval svoje námitky vznesené před soudy obou stupňů. Jeho polemika se týká především závěru obecných soudů o tom, že neprokázal naléhavý právní zájem na určení. V tom, že jej soudy jako laika řádně nepoučily o povinnosti tvrdit naléhavý právní zájem, spatřuje dále jejich procesní pochybení. Konečně nesouhlasí s výrokem odvolacího soudu o nákladech řízení. Odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel z toho, že v dané věci bylo ke společnému řízení spojeno více věcí, avšak již vůbec neuvedl, o jaké věci se jednalo. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel k Nejvyššímu soudu ČR dovolání, které bylo usnesením ze dne 30. dubna 2007, č. j. 28 Cdo 2661/2006-126, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu, resp. stěžovatel ji v dovolání konkrétně nevymezil. S ohledem na uvedené rozhodnutí stěžovatel doplnil svoji ústavní stížnost, avšak toto doplnění podal stěžovatel sám, aniž by bylo sepsáno právní zástupkyní stěžovatele, která na výzvu Ústavního soudu k doplnění ústavní stížnosti nereagovala. Za této situace nemohl Ústavní soud ke stěžovatelem osobně podanému doplnění ústavní stížnosti přihlížet a mohl se toliko zabývat podáním směřujícím proti rozsudkům Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Žďáře nad Sázavou. Stěžovatel dále doplnil svoje podání o rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. října 2007, č. j. 11 C 34/2007-239, jímž bylo určeno, že kupní smlouva, na jejímž základě byl převeden bytový dům s předmětným bytem z Města Žďáru nad Sázavou na Občanské sdružení Neumann, je neplatná. Ústavní soud vzal tuto skutečnost na vědomí, na rozhodnutí o ústavní stížností napadeném řízení však neměla žádný vliv. Ústavní soud úvodem poukazuje na svoji stávající a v současné době již konstantní judikaturu ohledně souběžně podané ústavní stížnosti a dovolání, podle níž je v takovémto případě ústavní stížnost odmítána soudcem zpravodajem jako předčasně podaná. V dané věci však Ústavní soud tímto způsobem nepostupoval, neboť ústavní stížnost napadla v době, kdy nebylo ještě zcela jednoznačné, jaký právní názor v posuzování souběžně podaných ústavních stížností a dovolání převáží, a dále proto, že Ústavní soud eviduje i další ústavní stížnost téhož stěžovatele (sp. zn. III. ÚS 491/06), kde bylo rovněž podáno dovolání a kde Ústavní soud rovněž vyčkává do rozhodnutí dovolacího soudu. Po doručení rozhodnutí dovolacího soudu se tedy Ústavní soud zabýval vlastní ústavní stížností, přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu ochrany ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Takový zásah ovšem Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal. V dané věci stěžovatel polemizuje především s právním závěrem obecných soudů ohledně posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti nabídky k převodu předmětného bytu učiněné žalovaným. Dále jeho námitky směřují proti způsobu hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. K tomu Ústavní soud podotýká, že pokud stěžovatel svojí ústavní stížností zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V tomto směru nelze spatřovat pochybení obecných soudů. Soudy obou stupňů náležitě vyložily a odůvodnily, proč nemá stěžovatel naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Proti těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic namítat. Pokud stěžovatel namítal nedostatečné odůvodnění výroku o nákladech řízení, Ústavní soud konstatuje, že k vlastnímu posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu předmětu řízení před obecnými soudy podružné, přistupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05). Otázka nákladů řízení tedy není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo. Samotné nedostatečné odůvodnění výroku o nákladech řízení, byť není zcela v souladu principy spravedlivého procesu, není v tomto konkrétním případě pochybením natolik závažného charakteru, aby odůvodňovalo případné zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 13. prosince 2007 Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.