II.ÚS 409/05
V PLATNOSTI- VS Olomouc 8 Cmo 27/2004-297
- ÚS II.ÚS 409/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podněty nebyly opodstatněné ani přípustné. Soud se nezabýval výsledkem sporu, ale pouze zda byly porušeny základní práva. Stěžovatel se domáhal přehodnocení rozhodnutí obecných soudů, což není úkolem Ústavního soudu. Soud zdůraznil, že obecné soudy správně posoudily skutkový stav a právní úvahy, a že žádné porušení práva na spravedlivý proces nebylo prokázáno.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. J. N., zastoupeného JUDr. Pavlou Kubičovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě - Porubě, Gen. Sochora 6176, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2003 čj. 26 Cm 92/2000-264, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2005 čj. 8 Cmo 27/2004-297 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2005 čj. 8 Cmo 27/2004-315, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Stavebního bytového družstva Poruba, se sídlem Ostrava-Poruba, Porubská 1015, zastoupeného JUDr. Jiřím Solaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 166, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2003 čj,. 26 Cm 92/2000-264, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2005 čj. 8 Cmo 27/2004-297 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2005, čj. 8 Cmo 27/2004-315. Tvrdil, že jimi byly porušeny čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a bylo zasaženo do jeho základních práv na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva")] a na zákonného soudce (čl. 38 Listiny). Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2003, čj. 26 Cm 92/2000-264 byl zamítnut návrh stěžovatele, aby soud prohlásil všechna usnesení shromáždění delegátů družstva Stavební bytové družstvo Poruba se sídlem v Ostravě, Porubská 1915, IČ 408441, konaného dne 29. dubna 2000, a náhradního shromáždění delegátů téhož družstva, konaného 18. května 2000, za neplatná, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. dubna 2005 čj. 26 Cm 92/2000-315 usnesení soudu prvého stupně v napadené části výroku I ohledně zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů družstva Stavební bytové družstvo Poruba se sídlem v Ostravě - Porubě, Porubská 1015, IČ: 40 84 41, konaného dne 29. dubna 2000, v části VI a) a b), konaného dne 18. května 2000, v části volby členů kontrolní komise, a ve výroku II (náklady řízení) potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 24. března 2005, čj. 8 Cmo 27/2004-297 Vrchní soud v Olomouci odmítl odvolání M. K. učiněné podáním doručeným soudu dne 5. ledna 2004, a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zrekapituloval z jeho pohledu nejdůležitější procesní úkony a rozhodnutí a dovozoval, že v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný krajský soud, že mu byl nesprávně vyměřen soudní poplatek, soudy rozhodly, aniž by vzaly v úvahu vázanost soudu při rozhodování zákonem ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, zejména tím, že "VS tedy uznali znění článku 24 našich stanov za změněné implicitně (mlčky), aniž by k tomu měli zákonná oprávnění." Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci nejsou podle stěžovatele v souladu s občanským soudním řádem, a proto nemohou nabýt právní moci. Stěžovatel vytýkal obecným soudům to, že znemožnily M. K. "účast na odvolacím řízení" a nesprávně si vyložily, že jde o nesporné řízení. Stěžovatel polemizoval s názorem, který Vrchní soud v Olomouci vyslovil na 2. kolo voleb do kontrolní komise, konaných dne 29. 4. 2000, zpochybnil způsob, jakým odvolací soud prováděl poučování při jednání dne 12. dubna 2005 a rozporoval dokazování ohledně mandátu delegáta střediska č. 4740, "mandát nebydlících" a mandátů delegátů velkých samospráv. Soudy podle stěžovatele nejednaly o připuštění změny návrhu, neprovedly důkaz hlasovacími lístky a nepřijaly důkaz matematickou pravděpodobností. Ohledně námitek vedlejšího účastníka bylo podle stěžovatele vedeno pouze jednostupňové řízení. K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci. Podle jeho názoru nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces žádným z obou rozhodnutí odvolacího soudu ani postupem při jejich vydávání. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci se tento soud již nemohl zabývat věcnou příslušností, neboť byl ve smyslu ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. vázán usnesením o věcné příslušnosti vydaným Vrchním soudem v Olomouci 23. ledna 2003 pod čj. Ncp 102/2003-46. Okolnost, že stěžovatel má jiný názor na postup soudu ještě neznamená, že soudce nerozhodoval v intencích zákona. Neprovedení všech navržených důkazů není dle Vrchního soudu v Olomouci porušením práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces neporušil odvolací soud podle jeho názoru ani tím, že by rozhodl o něčem jiném, než by stěžovatel jako navrhovatel učinil předmětem řízení. Protokol o jednání dne 12. 4. 2005 odráží průběh tohoto jednání. Podle Vrchního soudu v Olomouci konečně není z obsahu spisu patrno, že by se stěžovatel domáhal nahlédnutí do spisu, kterému by nebylo vyhověno. Vrchní soud v Olomouci shrnuje, že dle jeho názoru právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo předmětným rozhodnutím ani postupem soudu porušeno. Krajský soud v Ostravě k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření z 9. 11. 2005 uvedl, že dle jeho názoru je jeho věcná příslušnost založena § 9 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Soudní poplatek byl vyměřen v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb. Námitka spočívající ve znemožnění účasti vedlejšího účastníka u jednání odvolacího soudu ztrácí na významu, neboť jde o řízení nesporná. Závěrem Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že žádným z napadených rozhodnutí ani řízením, která jim předcházela, nebylo porušeno základní lidské právo či svoboda stěžovatele. Vedlejší účastník Stavební bytové družstvo Poruba ve svém vyjádření z 29. 11. 2005 uvedl, že není schopen posoudit, zda ústavní stížnost nebyla podána po lhůtě. Dovozuje, že soudy provedly rozsáhlé dokazování ke zjištění skutkového stavu, a pokud některé důkazy nepřipustily, pak toto vždy řádně zdůvodnily. Vedlejší účastník se bezezbytku ztotožňuje s právním posouzením věci, jak je provedl Vrchní soud v Olomouci. Postup tohoto soudu nebyl přepjatě formalistický. Vedlejší účastník uvedl dále, že stěžovatel a dále J. V. a M. K., kteří jsou bývalými funkcionáři vedlejšího účastníka, počínaje rokem 2000 začali společně či každý zvlášť napadat veškerá usnesení shromáždění delegátů a tyto jejich iniciativy "jsou motivovány zejména osobními důvody a záští", což v mnoha směrech ochromilo aktivity vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že zčásti není opodstatněná, z části není přípustná. Ústavní soud předně ověřil, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2005 čj. 26 Cm 92/2000-315 nabylo právní moci dne 19. května 2005, ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15. 7. 2005, tedy za běhu zákonné šedesátidenní lhůty. Ústavní soud s ohledem na podpis advokátky JUDr. P. K. v rubrice ústavní stížnosti uvěřil tomu, že tato stížnost byla sepsána advokátkou, a to i přesto, že údaje o této právní zástupkyni byly do strojopisně psané ústavní stížnosti dopsány rukou do míst, kde byl pro tento vpis ponechán prostor. Ústavní stížnost po obsahové stránce postrádá ústavněprávní argumentaci. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti buďto uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, nebo skutková tvrzení, která nemají oporu ani v provedeném dokazování ani v obsahu spisu obecného soudu. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a své právní závěry patřičně odůvodnily. Obecné soudy rovněž odůvodnily, proč některé navržené důkazy neprovedly. Pokud jde o námitku stěžovatele, že v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný krajský soud, nelze přehlédnout, že věcná příslušnost byla pravomocně posouzena již usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2003 čj. Npc 102/2003-46, kterým byl krajský soud vázán a které stěžovatel touto stížností ani nenapadá. Neprovedení všech stěžovatelem navrhovaných důkazů není porušením práva na spravedlivý proces, opomenutý důkaz Ústavní soud ve spisovém materiálu nenalezl. Z protokolu o odvolacím jednání, jež proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci dne 12. dubna 2005 ještě v režimu úplné apelace, je zřejmé, že stěžovatel měl možnost a vyjadřoval se k jednotlivým úkonům soudu i k podáním a vyjádřením dalšího účastníka řízení. Tvrzení stěžovatele, že mu bylo odepřeno nahlédnutí do spisu, nemají rovněž žádnou oporu v obsahu spisu a stěžovatel ani nenabídl relevantní důkazy na podporu tohoto tvrzení. Ze spisu je naopak zřejmé, že stěžovatel do něj několikrát nahlížel a nejeví se žádný důvod či okolnost, které by svědčily o nevoli ze strany nalézacího či odvolacího soudu mu kdykoliv nahlédnutí do spisu umožnit. Ústavní soud konečně dodává, že není další instancí v systému obecného soudnictví a za takové právní posouzení věci, které obecné soudy provedly bez toho, že by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a bez libovůle při rozhodování, nezakládá pravomoc Ústavního soudu ke kasačnímu zásahu. Směřuje-li ústavní stížnost též do usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2005, čj. 8 Cmo 27/2004-297, jímž bylo rozhodováno o odmítnutí odvolání M. K., jde o podání učiněné osobou zjevně neoprávněnou. Ústavní stížnost M. K. proti témuž usnesení Vrchního soudu v Olomouci odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. února 2006, sp. zn. II. ÚS 452/05 jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost v části, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2005, čj. 8 Cmo 27/2004-297 odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve zbytku ji pak odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
- ÚS II.ÚS 452/05
- VS Olomouc Ncp 102/2003-46
- VS Olomouc Npc 102/2003-46
- 26 Cm 92/2000-315
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.