II.ÚS 422/97

Rubrum

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I. P. a V. P., zastoupených JUDr. J. Č., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1997, čj. 19 Co 77/97-75, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 1995, čj. 4 C 247/93-34, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a V. Z., zastoupeného JUDr. T. K., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé napadli ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 11. 1997 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 1997, čj. 19 Co 77/97-75, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 1995, čj. 4 C 247/93-34, kterým bylo rozhodnuto o zrušení kupní smlouvy A 644/74, NZ 733/74 uzavřené dne 30. 5. 1974 mezi J. Z. jako prodávající na jedné straně a stěžovateli jako kupujícími na straně druhé, registrované Státním notářstvím v Jičíně dne 1. 8. 1974, a to v části IV., kde prodávající současně bezúplatně postoupila stěžovatelům blíže specifikované pozemkové parcely. Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Vedlejší účastník se domáhal žalobou ze dne 13. 8. 1993 zrušení části výše zmíněné kupní smlouvy podle § 8 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), v tehdy platném znění. Součástí této kupní smlouvy bylo ujednání, kterým jeho zemřelá manželka bezúplatně postoupila stěžovatelům blíže specifikované pozemky. Jeho návrhu Okresní soud v Jičíně vyhověl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 3. 1996, čj. 17 Co 657/95-54, tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl z důvodu nedostatku věcné aktivní legitimace na straně vedlejšího účastníka. Podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové zemřela J. Z. bez závěti, takže dědici se stali její manžel a děti. Vzniklo tak nerozlučné společenství účastníků podle § 91 odst. 2 o.s.ř. Dědicové ale nepostupovali společně, což podle soudu znamenalo, že nebyly splněny podmínky § 8 zákona o půdě, který je specifickým ustanovením ve vztahu k § 4 odst. 2 téhož zákona. Proti tomu podal vedlejší účastník dovolání, kterému Nejvyšší soud ČR vyhověl rozsudkem ze dne 27. 11. 1996, čj. 2 Cdon 835/96-65. Podle názoru Nejvyššího soudu je vedlejší účastník aktivně legitimován k uplatnění nároku podle § 8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů. Vázán tímto právním názorem, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ve věci znovu a rozsudek Okresního soudu v Jičíně potvrdil. Tento jeho rozsudek napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva zajištěná v čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Odvolali se též na nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb. (nález Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994), kde je konstatováno, byť bez bližšího objasnění, že § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) je speciální ve vztahu k obecným pojmům tohoto zákona. Stěžovatelé se domnívají, že pojem oprávněné osoby byl správně vyložen v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 1996, čj. 17 Co 657/95-54, podle kterého jsou aktivně legitimováni pouze všichni dědici, nikoli jen určité osoby. V opačném případě by jistě toto ustanovení uvedlo oprávněné osoby konkrétním výčtem, jak to činí § 4 odst. 2 zákona o půdě nebo odkazem, jak to činí § 20 odst. 1 téhož zákona. Nesouhlasí s výkladem pojmu "oprávněná osoba", jak je podán v rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zde uvedl, že i když v takových případech majetek nepřecházel na stát nebo právnickou osobu, vliv státu se zde negativně projevoval "zejména v uplatňování požadavku současného převodu zemědělských a lesních pozemků na kupujícího budov zemědělských usedlostí nebo na stát. V naprosté většině takových převodů neměli kupující o tyto zemědělské a lesní pozemky zájem, k převodu proto docházelo bezúplatně a vlastníci, kteří chtěli prodat obytné a hospodářské budovy, tak byli nuceni zbavit se i dalšího svého majetku bez získání jakékoliv protihodnoty". Tento názor považují stěžovatelé v daném konkrétním případě za neopodstatněný, neboť k nátlaku při prodeji v roce 1974 nedošlo, což dokládají prohlášením svědka. Dále uvádějí, že výklad podaný Nejvyšším soudem by mohl vést k omezování "vůle" dědiců původních vlastníků k nakládání s případným majetkem. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje v průběhu celého řízení včetně dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. L. S., která odkázala na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a dovolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník poukázal zejména na rozsudek dovolacího soudu a argumenty v něm uvedené a navrhl ústavní stížnost zcela zamítnout. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Celé jádro věci spočívá ve výkladu § 8 odst. 4 zákona o půdě, který stanoví, že: "V případě, že vlastník pozemku daroval v tísni své pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, rozhodne soud na návrh oprávněné osoby: a) buď o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo, b) že vlastník, jež nabyl pozemky tímto způsobem, popřípadě jeho dědic, uhradí cenu darovaných pozemků; cena pozemku se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. června l991 s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku bude posuzovat podle druhu kultury v době darování. Nesouhlasí-li vlastník pozemku s úhradou ceny podle písmene b), rozhodne soud o zrušení smlouvy podle písmene a)." Ústavní soud se především musel vypořádat s ústavní argumentací stěžovatelů, kteří v postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové spatřují porušení svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má "každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu," ve spojení s čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého "zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky". Především Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelé nespojili svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení výše citovaných částí § 8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů. Sám II. senát Ústavního soudu neshledal důvody pro postup podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., kterém byl zamítnut návrh na zrušení zákona č. 183/1993 Sb., kterým bylo uvedené ustanovení vloženo do zákona o půdě a kde byl vyložen rozdíl mezi vyvlastněním a nuceným omezením vlastnického práva ve srovnání s restitucí jako odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnického práva na současného vlastníka. Pokud jde o samotnou argumentaci stěžovatelů, Ústavní soud se s ní nemohl ztotožnit. Ve výše citovaném nálezu č. 131/1994 Sb. Ústavní soud zdůraznil, že § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) je ustanovením specifickým. Tuto jeho zvláštnost je však třeba spatřovat v tom, že se vymyká konstrukci restitučních předpisů v tom, že napravuje vztahy vzniklé nikoli mezi fyzickou osobou (původním vlastníkem) a státem nebo právnickou osobou, jak je předpokládá § 4 odst. 1 a 2 zákona o půdě, nýbrž mezi fyzickými osobami v době, kdy byl činěn na vlastníky nátlak ve smyslu tehdy platných směrnic (Směrnice vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory), kdy pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy byla omezena smluvní svoboda vlastníků. Pokud však jde o výklad pojmu "oprávněná osoba", musel by být výslovně určen právě v § 8 odst. 4 v odlišné podobě, jinak pro něj platí to, co je uvedeno v § 4 odst. 2 zákona o půdě, ve spojení s § 4 odst.

1. Jestliže zákon č. 183/1993 Sb. vložil do textu zákona o půdě pojem "oprávněná osoba", aniž jej dále definoval, je třeba vyjít z obvyklé zásady, že pro tento pojem platí definice, která je již v textu zákona obsažena a že stejné termíny označují pojmy se stejným obsahem a významem, pokud zákonodárce nedal dostatečně jasně najevo svůj úmysl, aby byly chápány odlišně. Tento výklad odpovídá i okolnostem přijetí zákona č.183/1993 Sb., kdy v původním návrhu (Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna 1993, I. volební období, Tisk č. 212) byl použit pojem "původní vlastník pozemku", který byl zaměněn v konečné verzi právě pojmem "oprávněná osoba". V daném případě však nebyla tato otázka sporná. Nebylo sporu o to, že i dědici ze zákona jsou oprávněnou osobou. Spor spočíval v tom, zda mohou žádat pouze všichni společně a nerozdílně nebo i jen někteří nebo jen jeden, konkrétně v řešeném případě jen manžel, a nikoli děti. Obecné soudy se nakonec přiklonily k prvému řešení. To odpovídá i poslání restitučních předpisů, jejichž smyslem je především zmírnění některých křivd. Z tohoto hlediska je nepochybně na prvém místě napravit stav z doby pokřivení vlastnických vztahů, kdy byl vlastník při uzavírání kupní smlouvy nucen pod tlakem bezúplatně převádět na kupujícího zemědělské a lesní pozemky. Teprve až na druhém místě stojí otázka, která z oprávněných osob (všechny nerozdílně nebo každá podle svého uvážení), vymezených obecně v § 4 odst. 2 zákona o půdě, by měla být aktivně legitimována. Zde Ústavní soud zastává názor, že pojem "křivda" obsahuje objektivní a subjektivní znaky. Je proto na vůli těch, kterým se objektivně tato možnost dává, aby se nápravy podle své vůle dožadovali. Proto třeba poukázat i na obecné ustanovení § 21 zákona o půdě, které je rovněž třeba vztáhnout na řešenou problematiku. Má-li být proto napravena křivda, je věcí právního státu stanovit podmínky, za kterých se tak má stát a současně je věcí subjektivního rozhodnutí těch, kteří byli poškozeni, aby se pro nápravu rozhodli. Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že k nátlaku při prodeji v roce 1974 nedošlo, což dokládají prohlášením svědka, je třeba uvést, že v daném případě nešlo o darování v tísni, nýbrž o druhý případ, se kterým počítá § 8 odst. 4 zákona o půdě, tj. o bezúplatný převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. V takovém případě je důvod restituce založen již v postupu státu, jak je obsažen ve zmíněné Směrnici vydané dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory, a jednání svobodné či v jednání v tísni není třeba prokazovat. Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudu sice bylo zasaženo základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, stalo se tak však ústavně konformním postupem nápravy křivd z let 1948 až 1989. Ze stejného důvodu neshledal Ústavní soud ani porušení čl. 4 odst. 3 (diskriminace v omezení základních práv), neboť ve vymezení pojmu "oprávněná osoba" podle § 8 odst. 4 zákona o půdě nelze spatřovat svévoli státu. Naopak se konstatuje, že tento nedostatek již byl napraven v případě osob blízkých nálezem Ústavního soudu č. 131/1994 Sb. Nebyly proto shledány důvody, proč by se měl Ústavní soud odchýlit od své ustálené judikatury v těchto otázkách (nález Pl. ÚS 16/93 - č. 131/1994 Sb., II. ÚS 74/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 7, nález č. 42). Ze všech výše uvedených důvodů bylo proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. 9. 1999