II.ÚS 444/21
V PLATNOSTI- KS Plzeň 59 A 12/2019-134
- NSS 4 As 116/2020-99
- ÚS II.ÚS 444/21
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podaná stížnost byla nepřípustná. Soud se rozhodl, že stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky před správními soudy. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebylo pravomocným rozhodnutím, které by mohlo být předmětem ústavního přezkumu. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly vyčerpány všechny právní prostředky.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Klatovské štěrkopísky, s.r.o., se sídlem Plzeňská 61, Plzeň - Křimice, zastoupeného Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2020 č. j. 4 As 116/2020-99 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2020, č. j. 59 A 12/2019 - 134, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadá shora označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, v řízení ve správním soudnictví přitom vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení. Nejvyšší správní soud (jakož i krajský soud) dle stěžovatele zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudek Nejvyššího soudu potvrdil zrušující rozsudek vydaný ve věci stanovení dobývacího prostoru. Podle Nejvyššího správního soudu, který kasační rozsudek podřízeného soudu (toliko v části) korigoval, byl právní názor vyslovený nižším soudem správný a kasační rozsudek vnitřně bezrosporný (pozn. - všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z www.nssoud.cz, Ústavní soud na ně proto jen ve stručnosti odkazuje).
3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
5. V projednávaném případě brojí stěžovatel proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o mimořádném opravném prostředku, který potvrzuje správnost rozhodnutí krajského soudu (rovněž stížností napadeného) - tento rozsudek však představuje rozhodnutí kasační. Lze proto uzavřít, že jím řízení skončeno nebylo. Před správními orgány tak probíhá stále řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, a není tak pro zásah Ústavního soudu důvod. Z těchto důvodů napadená rozhodnutí nelze považovat za pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod osob. Jde o rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (obdobně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 698/12 nebo III. ÚS 1529/17).
6. Nebude-li přitom stěžovatel v navazujícím řízení a po vyčerpání všech (řádných i mimořádných) opravných prostředků úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a nové výsledky řízení před obecnými soudy. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti proto stěžovatele v konečném důsledku nijak nepoškozuje, neboť pokud by v navazujícím řízení neuspěl, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňoval konečný výsledek řízení. Současně podaná ústavní stížnost je však nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení
Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. března 2021 David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj