II.ÚS 447/06
V PLATNOSTI- MS Praha 6 To 476/2004
- ÚS II.ÚS 447/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána souběžně s dovoláním, což porušuje princip subsidiarity. Soud uznal, že posledním procesním prostředkem bylo dovolání, které bylo již rozhodnuto. Ústavní stížnost tedy nemůže směřovat proti rozhodnutí soudu prvého stupně, které bylo zrušeno. Rozhodnutí bylo odmítnuto podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti JUDr. K. K., zastoupeného JUDr. K. S., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, sp. zn. 6 To 476/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. 3 T 49/2002, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. července 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. 3 T 49/2002, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. e) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, sp. zn. 6 To 476/2004, kterým byl k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvého stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytujícího ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. U Ústavního soudu se tedy lze domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod. Současně z principu subsidiarity vyplývá, že ústavní stížnost musí až na výjimku uvedenou v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je tedy nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v takovém případě v důsledku volby procesního postupu ze strany toho, o jehož právo jde, podané dovolání. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání vůči stěžovateli zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná. Ústavní soud zjistil, že ačkoliv se o tom stěžovatel vůbec nezmínil, podal souběžně s ústavní stížností i obsahově obdobně pojaté dovolání (doručené soudu prvého stupně dne 21. července 2006), a podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Zejména v důsledku toho nebyl doposud Ústavnímu soudu doručen spis soudu prvého stupně, který byl vyžádán již dopisem ze dne 24. července 2006. A přestože dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1295/2006, a to zčásti protože bylo podáno z jiných než zákonných důvodů a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost, neučinil stěžovatel v tomto směru v řízení o posuzované ústavní stížnosti žádný procesní návrh. Nejenže byla tedy ústavní stížnost podána souběžně s dovoláním, ale v současné době již ani nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovateli poskytoval, a který stěžovatel využil. Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. června 2007 JUDr. Jiří Nykodým, v. r. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.