II.ÚS 448/98
V PLATNOSTI- OS Ostrava Nt 4247/98-12
- KS Ostrava 1 To 695/98
- ÚS II.ÚS 448/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její návrh byl zjevně neopodstatněný. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí o vzetí do vazby, avšak tyto rozhodnutí byly již pravomocně vyhlášeny. Soud upozornil, že nemá pravomoc přezkoumat důvody vzetí do vazby, pokud nebyla podána stížnost proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud nemůže rozhodovat o propuštění z vazby ani o zrušení opatření vyšetřovatele, protože tyto otázky nepatří do jeho příslušnosti podle čl. 87 Ústavy. Rozhodnutí bylo odmítnuto dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci návrhu Z.N.,zastoupeného advokátkou JUDr. I.K., t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatel ve své ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález tohoto znění: "Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 1998, čj. Nt 4247/98-12, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 1998 (event. ze dne 26. 8. 1998), čj. 1 To 695/98, se zrušují. Okresnímu soudu v Ostravě se přikazuje, aby neprodleně propustil na svobodu Z.N. Krajskému státnímu zástupci se přikazuje, aby neprodleně podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu zrušil nezákonné opatření vyšetřovatele M.ú.v., Policie ČR, ČVS: MVV 137/5-98, ze dne 1. 4. 1998, jímž bylo dle § 160 odst. 1 tr. řádu Z.N., sděleno obvinění pro trestný čin krádeže podle § 10 odst. 1 písm. a), § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., který měl spáchat tím, že společně se spoluobviněnými T.D., G.D. a P.J. v období od dubna 1997 do současné doby po předchozí dohodě formou organizované skupiny spáchal trestnou činnost, spočívající v krádežích osobních motorových vozidel a jejich následné legalizaci, přičemž Z.N. konkrétně od dubna 1997 do současnosti nejméně ve 29 případech objednal u spoluobviněných krádeže jednotlivých osobních motorových vozidel s příslušenstvím, které převzal a zajistil přestavbu a jejich následnou legalizaci." V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že shora uvedenými rozhodnutími byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a nebyl přijat ani písemný slib, který nabídl, ačkoliv byl zbaven svobody v rozporu se způsobem, který stanoví zákon, neboť byl zadržen a posléze vzat do vazby, aniž by mu bylo sděleno řádné obvinění ve smyslu ustanovení § 160 tr. řádu, což má podle něj s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 46/96 stejné důsledky, jako kdyby mu obvinění nebylo sděleno vůbec. Zejména namítal, že v záznamu o sdělení obvinění nejsou uvedeny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4, že chybí skutková tvrzení ohledně údajného organizátorství ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zákona a naopak je tvrzeno, že jednal v organizované skupině, tedy ve smyslu § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák., ale v rozporu s tím je jeho jednání kvalifikováno dle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Dále v poměru ke sdělenému obvinění namítal, že chybí konkrétní výčet případů odcizených aut i skutkové tvrzení ohledně znaků "vloupání" dle § 247 odst. 1 písm. b) a "škody velkého rozsahu" dle § 247 odst. 4 tr. zákona. Poté stěžovatel s odkazem na výpovědi obviněného G.D., T.D., svého syna R.N. dovodil, že při individuálních přístupech soudů, ale i orgánů činných v trestním řízení je zřejmé, že proti němu neexistují žádné důkazy, které by odůvodňovaly podezření, že by uvedený trestný čin spáchal. Přes shora uvedené skutečnosti nejenže došlo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 9. 1998 pod sp. zn. Nt 4335/98 k prodloužení jeho vazby do 1. 2. 1999 a k opětovnému zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, ale také krajský státní zástupce ve smyslu § 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu nezrušil jako nezákonné sdělené obvinění. Ústavní soud z obsahu připojených spisů Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 4247/98, Nt 4335/98, zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby pravomocným usnesením téhož soudu ze dne 2. 4. 1998, pod sp. zn. Nt 3189/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 1 To 355/98. Námitky stěžovatele, směřující proti způsobu zadržení a vzetí do vazby se tedy věcně vztahují již k těmto usnesením, která však ústavní stížností napadena nebyla. Bylo-li tedy již pravomocně rozhodnuto o vzetí do vazby a nebyla-li podána proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat v řízení o ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí věcně zaměřenému k nepropuštění z vazby, otázky důvodů vzetí do vazby, ale jen otázky důvodů propuštění z vazby. Vzhledem k tomu, že důvody uváděné k ústavní stížnosti se ve skutečnosti vztahují k jiným než napadeným usnesením, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 1998, čj. Nt 4247/98-12, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 1 To 695/98, zamítajícím žádost o propuštění z vazby dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 46/96, kterého se stěžovatel dovolává, se týká ústavní stížnosti, směřující proti usnesení o vzetí do vazby a nikoliv proti usnesení o propuštění z vazby. Rovněž tak Ústavnímu nezbylo než odmítnout tu část návrhu, v níž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal okresnímu soudu propustit stěžovatele na svobodu a Krajskému státnímu zástupci zrušit nezákonné opatření vyšetřovatele, jímž bylo stěžovateli sděleno obvinění, neboť o tom, čeho se v této části ústavní stížnosti stěžovatel domáhá, nemůže Ústavní soud rozhodnout, a to nejen s ohledem na znění § 82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ale především proto, že nejde o žádný z případů, v nichž je Ústavní soud oprávněn rozhodovat ve smyslu čl. 87 Ústavy. Jinak řečeno - stěžovatel se ve skutečnosti v prvém případě domáhá, aby Ústavní soud rozhodl v rovině obecného soudu a v druhém případě v rovině státního zastupitelství, kteréžto úkoly mu zjevně nepřísluší. V důsledku uvedeného byla v těchto částech ústavní stížnost odmítnuta dle § 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka V Brně dne 6. 4. 1999 předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.