II.ÚS 461/02
V PLATNOSTI- OS Kladno Nc 257/89
- OS Kladno 8 C 62/91
- KS Praha 12 Nc 42/93
- ÚS II.ÚS 461/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka neprokázala využití procesního prostředku ve formě stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, pokud nebyly vyčerpány všechny příslušné procesní prostředky. Předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je využití možnosti podat stížnost předsedovi příslušného soudu, což stěžovatelka nesplnila. Soud proto nezabýval otázkami týkajícími se délky řízení, případného zásahu do základních práv nebo návrhu na zrušení ustanovení zákona o rodině.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky R. P., zastoupené JUDr. I. P., advokátem, na průtahy v soudním řízení, mimo ústní jednání, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu 4. července 2002, se navrhovatelka domáhá, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem nepokračovat v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 18 P 114/2000, a aby v této věci neprodleně jednal. Domáhá se ochrany před zásahem do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále podle jejího názoru vedou průtahy v řízení, s ohledem na propojenost jejího návrhu s návrhem na rozvod jejího manželství, rovněž k porušení čl. 10 odst. 2 Listiny. Z podání a z přiložených kopií soudních rozhodnutí v dané věci vyplývá, že řízení o úpravě poměrů k nezletilému synovi stěžovatelky a jejího manžela Luboše Patery bylo původně zahájeno u Okresního soudu v Kladně v roce 1989 pod sp. zn. Nc 257/89. Po více než deseti letech v něm nebylo vydáno konečné rozhodnutí, na kterém je závislý výrok o rozvodu jejich manželství. Řízení o návrhu na rozvod bylo k návrhu stěžovatelky původně zahájeno rovněž u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 62/91. K námitce podjatosti vznesené manželem stěžovatelky byla věc, sp. zn. Nc 257/89, postoupena usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 12 Nc 42/93, Okresnímu soudu pro Prahu-západ. V roce 1999 byla věc usnesením Vrchního soudu v Praze z důvodu vhodnosti postoupena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, kde je vedena pod sp. zn. 18 P 114/2000. Právě proti průtahům v řízení před tímto soudem je podána ústavní stížnost. Tento soud nařídil ve věci ústní jednání na den 26. 11. 2001. Během ústního jednání manžel stěžovatelky opět namítl podjatost předsedkyně senátu. O této námitce bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 1. 2002, č. j. 34 Nc 160/2001-100, tak, že předsedkyně senátu JUDr. V. H. je z projednání věci vyloučena. Z podané ústavní stížnosti a přiložených listin bylo možno posoudit přípustnost ústavní stížnosti. Pokud jde o tvrzený zásah orgánu veřejné moci, tj. Okresního soudu v Ústí nad Labem, spočívající v nepřiměřené délce řízení, je třeba poukázat na zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, v němž bylo mj. zakotveno právo fyzických a právnických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti a také povinnost předsedů soudů tyto stížnosti, jejichž obsahem může být i stížnost na průtahy řízení, ve lhůtě vyřizovat (§ 26, § 31 až 33 cit. zákona). Obdobná úprava platí i podle § 164 až 174 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který je účinný od 1. 4. 2002. Podle jeho § 164 odst. 1 jsou fyzické a právnické osoby oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jde-li o průtahy v řízení. Podle § 173 odst. 1 a 3 téhož zákona platí, že stížnost musí být vyřízena do 2 měsíců ode dne doručení orgánu státní správy soudu, který je příslušný k jejímu vyřízení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad. Byla-li porušena povinnost soudcem, platí ustanovení § 128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, podle kterého lze v takovém případě zahájit řízení o kárné odpovědnosti. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ve své judikatuře Ústavní soud považuje výše popsanou stížnost předsedovi příslušného soudu na průtahy v řízení za prostředek, který zákon stěžovatelům poskytuje k ochraně jejich práva na rozhodnutí "bez zbytečných průtahů" podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (již usnesení sp. zn. III. ÚS 169/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 5, s. 589). Jeho využití je proto podmínkou projednání ústavní stížnosti. Jinak je ústavní stížnost nepřípustná. V opačném případě by se Ústavní soud stal prakticky jedinou instancí, která by rozhodovala o poskytnutí ochrany ústavně zaručeným základním právům a svobodám pro případ tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, což by bylo v rozporu s principem subsidiarity, na kterém je ústavní stížnost založena. Navrhovatelka však neprokázala, že by využila svého práva k podání stížnosti předsedovi Okresního soudu v Ústí nad Labem, který byl podle předchozí, a je i podle nové právní úpravy příslušný k jejímu projednání a vyřízení. Proto byl její návrh odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu jako nepřípustný. Stěžovatelce konečně ani po odmítnutí ústavní stížnosti nic nebrání v tom, aby ji podala po splnění podmínek § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu znovu. Ústavní soud se proto již nezabýval otázkami, jakými jsou např. možné subjektivní a objektivní důvody průtahů v řízení, zda jde o důvody vzniklé na straně státu nebo na straně účastníků řízení před obecnými soudy, zda jde v řízení ve věci, sp. zn. 18 P 114/2000, před Okresním soudem v Ústí nad Labem o "zbytečné průtahy v řízení", když mu byla věc postoupena k rozhodnutí teprve usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1999, kdežto první ústní jednání bylo nařízeno až na 26. 11. 2001, popř. zda lze tomuto soudu vytýkat, že původní návrh byl podán již v roce 1989, aniž o něm bylo dosud s konečnou platností rozhodnuto. Stejně tak se nezabýval tím, co stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze naznačuje, totiž otázkou, zda nepřerušit řízení a nepostoupit plénu Ústavního soudu návrh na zrušení § 25 zákona o rodině a na zrušení slova "Před" v § 26 odst. 1 téhož zákona, neboť pro to nebyly splněny zákonem o Ústavním soudu stanovené podmínky. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. srpna 2002 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu