II.ÚS 466/97
V PLATNOSTI- KS Brno 29 Ca 81/96-23
- ÚS II.ÚS 466/97
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nárok na restituci nemovitosti byl uplatněn po uplynutí lhůty stanovené zákonem. Soud se opřel o § 11 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., podle něhož není nárok uplatněný po lhůtě zákonem prodloužen. Navrhovatel nebyl osobou, na kterou by se vztahoval výjimkový předpis pro osoby bez trvalého pobytu na území ČR. Soud uznal, že obecný soud rozhodl v souladu s principy spravedlivého procesu a základními právy.
Rubrum
II. ÚS 466/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci pana M.H., zastoupeného advokátkou JUDr. Z.K., o stížnosti proti usneseni Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1997, čj. 29 Ca 81/96-23, a rozhodnutí Okresního úřadu Z., Pozemkového úřadu ze dne 15. 1. 1996, čj. Pú 534/93-Pa, takto:
Výrok
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění
Navrhovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, chráněného Listinou základních práv a svobod, a č1. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V odůvodnění stížnosti uvedl, že se stal oprávněnou osobou dle § 2 odst. 2 písm. c) zák. č. 243/1992 Sb. po své matce ing. D.H., která byla k datu 29. 5. 1992 oprávněnou osobou, restituční nárok však neuplatnila a dne 31. 12. 1992 v odpoledních hodinách zemřela. Její smrtí přešlo právo na uplatnění restitučního nároku na navrhovatele a jeho sestru, neboť matka zemřela před uplynutím lhůty stanovené ustanovením § 11a zák. č. 30/1996 Sb. Stěžovatel má za to, že se v jeho případě jedná o lhůtu otevřenou, neboť se stal osobou oprávněnou až smrtí své matky dnem 31. 12. 1992 a nesouhlasí s právním závěrem soudu, dle kterého došlo k prekluzi nároku, neboť jako osoba oprávněná k datu 29. 5. 1992 neuplatnil nárok před uplynutím lhůty stanovené v ustanovení § 11a odst.1 zák. č. 30/1996 Sb. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že je jakožto orgán ochrany ústavnosti oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel porušení ustanovení hlavy páté dovolával, přezkoumal Ústavní soud návrh spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 81/96, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podáním datovaným a podaným na poštu k přepravě dne 24. 1. 1993, došlým pozemkovému úřadu dne 25. 1. 1993, uplatnil nárok na vydání nemovitostí, které přešly na stát dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., přičemž tyto skutečnosti byly postaveny najisto. Soud proto nárok posuzoval dle zák. č. 243/1992 Sb., v platném znění, jako speciálního předpisu k zák. č. 229/1991 Sb., a dospěl k závěru, že se jednalo o nárok uplatněný po lhůtě stanovené v § 11 odst. 1 tohoto speciálního zákona, která nebyla prodloužena ani zák. č. 39/1993 Sb., ani nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., s tím, že navrhovatel není osobou, na kterou by se vztahoval odst. 2 § 11a zák. č. 30/1996 Sb., neboť není osobou, která nebyla ke dni 31. 12. 1992 osobou oprávněnou pro nesplnění podmínky trvalého pobytu na území ČR. Z obsahu návrhu je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právními závěry obecného soudu, přičemž navrhovatel uvádí tytéž námitky, které uplatnil již v řízení před pozemkovým úřadem i krajským soudem a se kterými se tyto orgány ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ústavní soud zjistil, že řízení před soudem probíhalo za účasti stran sporu v souladu s principy uvedenými v hlavě páté Listiny. Ve shodě s ustanovením § 157 o.s.ř. krajský soud rozsudek odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se řídil a na základě jakých předpisů po přezkoumání napadeného rozhodnutí dle § 249 odst. 2 a § 2501 odst. 2 o.s.ř . dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a jako takové je potvrdil (§ 250g odst. 2 o.s.ř.). Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že v daném případě nemohlo dojít k namítanému porušení základních lidských práv, neboť nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo porušení principů upravených v hlavě páté Listiny s tím, že Ústavní soud rovněž sdílí právní závěry obecného soudu v napadeném rozhodnutí, to vše pak s tím důsledkem, že nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 19. 1. 1998 soudkyně Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.