Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 467/2000

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2000-10-25 · odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e) · ECLI:CZ:US:2000:2.US.467.2000

MS Praha 39 Co 601/99-206
→
ÚS II.ÚS 467/2000

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obchodní společnosti, která se domáhala zrušení rozsudků nižších soudů o náhradě peněžní částky. Soud uvedl, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, protože nepodala dovolání proti rozsudku prvoinstančního soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud nebyly využity všechny zákonné prostředky ochrany práv. Soud se opřel o § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné, pokud bylo výslovně zamítnuto. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka své právo na dovolání nevyužila, byla stížnost odmítnuta jako nepřípustná.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti H., s.r.o., zastoupené JUDr. J. Š., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2000, č.j. 39 Co 601/99-206, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24.6.1999, č.j. 12 C 213/95-162, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se podáním doručeným Ústavnímu soudu via fax dne 4.8.2000, jehož originál byl soudu předložen 7.8.2000, domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2000, č.j. 39 Co 601/99-206, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24.6.1999, č.j. 12 C 213/95-162. Prvoinstanční soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu vůči obchodní společnosti P. s., a.s., kterou se domáhala zaplacení blíže specifikované peněžité částky, odvolací soud dalším z napadených rozsudků zamítavý rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka oběma soudům vytýká, že zkrátily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatelka však v posuzované věci nepodala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2000, č.j. 39 Co 601/99-206, dovolání, jehož přípustnost byla založena na základě § 239 odst. 2 obč. soudního řádu, neboť - jak vyplývá z enunciátu i odůvodnění tohoto rozsudku - stěžovatelka požadovala, aby odvolací soud připustil dovolání, soud však jejímu návrhu nevyhověl. Tímto procesním postupem si stěžovatelka vytvořila prostor pro podání dovolání, jinými slovy, získala možnost, aby "zásadní význam" napadeného rozhodnutí odvolacího soudu posoudil přímo dovolací soud. Stěžovatelka však svého práva nevyužila a tím nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., jako návrh nepřípustný.