II.ÚS 474/02
V PLATNOSTI- MS Praha 17 Co 505/2001-63
- NS 20 Cdo 88/2002
- ÚS II.ÚS 474/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Stížnost musí být podána do 60 dnů od doručení rozhodnutí posledního procesního prostředku, který zákon umožňuje. Uznané rozhodnutí posledního prostředku bylo usnesení odvolacího soudu, které bylo doručeno v rozhodném období. Soud se opřel o § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů A) MUDr. M. R., a B) J. R., obou zastoupených JUDr. J. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 5. 2001, čj. 8 C 162/2000-51, a Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, čj. 17 Co 505/2001-63, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 14 C 109/92, a v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno. Domnívají se, že jimi byla porušena jejich práva, garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, který je usnesením ze dne 25. 4. 2002, čj. 20 Cdo 88/2002-74, pro nepřípustnost odmítl. Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Jak Ústavní soud opakovaně vyslovil (viz. např. I. ÚS 22/93, III. ÚS 40/93, I. ÚS 129/97), lze podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§ 237 až § 239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Na znalosti mezí práva na dovolání musí Ústavní soud trvat již proto, že při podání ústavní stížnosti je stěžovatel povinně zastoupen osobou znalou práva - advokátem. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání. Podle citovaného ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tím v projednávaném případě bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, čj. 17 Co 505/2001-63, které bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 6. 9. 2001. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 9. 7. 2002, je zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě, odmítnout. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2002 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.