II.ÚS 479/97
V PLATNOSTI- VS Praha 5 Cmo 232/97-157
- ÚS II.ÚS 479/97
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí, která odmítla námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné. Soud se nezabýval hmotněprávními argumenty, protože nebyly předloženy včas a řádně. Ústavní stížnost nevykazovala porušení základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 1 Listiny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti E.P., zastoupené advokátem JUDr. M.T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 1997, č.j. 5 Cmo 232/97-157, ve spojení se směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 1994, č.j. Sm 253/94, a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 1997, č.j. 29 Cm 204/95-142, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 1997, č.j. 5 Cmo 232/97-157, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 1997, č.j. 29 Cm 204/95-142. Tímto usnesením byly odmítnuty námitky stěžovatelky a dalšího účastníka řízení ve věci směnečného platebního rozkazu J.P., který byl vydán Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. Sm 253/94 dne 30. 11. 1994 (č.j. Cm 204/95-13 soudního spisu vedeného Krajským soudem v Hradci Králové). Své rozhodnutí v bodu I. Vrchní soud v Praze odůvodnil tím, že stěžovatelce byl výše uvedený směnečný platební rozkaz doručen 13. 12. 1994 a že námitky podala až v květnu 1995. Proto potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, který na základě této skutečnosti dospěl k závěru, že podle § 175 odst. 1 o. s. ř. byly námitky podány opožděně a proto je podle § 175 odst. 3 o. s. ř. odmítl. K odvolání stěžovatelky a dalšího žalovaného J.P. Vrchní soud v Praze toto usnesení potvrdil, když neuznal jejich argumentaci, že jim byly 7. 12. 1994 (J.P.), popř. 13. 12. 1994 (stěžovatelka), doručeny pouze stejnopisy žaloby, nikoli však směnečný platební rozkaz. Z doručenek dovodil, že je na nich uvedeno "SMPR + z, Sm 253/94", takže měl za to, že stejnopisy směnečného platebního rozkazu v zásilce byly a pouhé tvrzení stěžovatelky a dalšího žalovaného na tom nemůže nic změnit. Konečně je třeba uvést, že ve věci proběhlo řízení o dovolání, kterým bylo napadeno jiné usnesení odvolacího soudu pod č.j. 5 Cmo 257/96-131, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 1995, č.j. 29 Cm 204/95-79. Z tohoto důvodu Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu. V dovolání stěžovatelka rovněž namítala okolnosti doručení směnečného platebního rozkazu. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 1998, č.j. 32 Cdo 6/98-172. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla včas podanou ústavní stížností. V ní uvádí, že jako aval směnky vystavené dne 30. 5. 1994 je povinna na základě uvedeného směnečného platebního rozkazu vedle J.P. zaplatit částku ve výši 9.499.899,82 Kč s příslušenstvím a specifikovanými náklady řízení, a to i přes skutečnost, že rukojemství směnky je stěžovatelkou na předmětné směnce učiněno bez specifikace, za koho je aval činěn. Podle § 31 odst. 4 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, je tak aval učiněn za výstavce směnky, v tomto případě IB. Stěžovatelka je tak rukojmím za výstavce směnky, nikoli za směnečníka. Z tohoto důvodu nemůže být stěžovatelce uložena povinnost k úhradě směnečného dluhu. Byla jí tak uložena povinnost, kterou jí směnečný a šekový zákon neukládá, čímž došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na tomto základě navrhla zrušení rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vedlejší účastník, IB, se svého postavení vzdal. Za Vrchní soud v Praze se obsáhle vyjádřil JUDr. Z.K., který poukázal na hmotněprávní argumentaci ústavní stížnosti. Tou se však odvolací soud nemohl zabývat, neboť stěžovatelka neuplatnila včas a řádně námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. J.T., která se v podstatě ztotožnila s hmotněprávní argumentací stěžovatelky k § 31 odst. 4 zákona směnečného a šekového. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 1 Listiny, ale ani dalších v úvahu přicházejících základních práv a svobod. V řízení u soudu I. instance stěžovatelka a J.P. namítali závady směnky, které spočívaly podle jejich názoru: a) v chybném označení výstavce a závady u podpisů osob, které za něj jednaly; b) akcept a aval směnky byl proveden v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; c) v tom, že stěžovatelka je podle směnky směnečným rukojmím výstavce směnky, což vyvolává pochybnost, co vlastně mělo být směnou vyjádřeno; d) směnka nebyla podepsána stěžovatelkou a J.P. dne 30. 5. 1994, takže podpisy nejsou jejich. Soudem I. stupně však bylo konstatováno, že námitky stěžovatelky a J.P. byly podány opožděně, když jim byl směnečný platební rozkaz doručen dne 13. 12. 1994, popř. 7. 12. 1994, a námitky byly podány až v květnu 1995. Proto postupem podle § 175 odst. 3 o. s. ř. byly pozdě podané námitky odmítnuty. Proti tomu rozhodnutí bylo stěžovatelkou a J.P. podáno včas odvolání, ve kterém uváděli, že se o tomto směnečném platebním rozkazu dověděli až v květnu 1995, kdy byl doručen dalšímu účastníku řízení. Dále uvedli, že v případě stěžovatelky byl aval vyplněn chybně, takže se rozhodnutí vůči ní jeví velmi nespravedlivé. Jejich argumentace tak byla podstatně odlišná od námitek, které podali soudu I. instance a byla zaměřena proti odmítnutí námitek pro jejich opožděnost. Rovněž v ústavní stížnosti je obsažena jiná argumentace, než byla předložena soudu odvolacímu. Z toho lze dovodit, že procesní námitky stěžovatelky byly vypořádány odvolacím soudem takovým způsobem, že je již dále nepovažuje za potřebné opakovat a domáhat se jejich zohlednění, ačkoli právě opožděné podání námitek je podstatou rozhodnutí obou obecných soudů a jedině pochybení v této věci mohlo vést k jejich kasaci. V tomto bodě je však rozhodnutí odvolacího soudu řádně odůvodněno, aniž by bylo v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Proto nebylo shledáno porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, i když se jej stěžovatelka nedovolává. V tomto směru Ústavní soud neshledal na základě předloženého soudního spisu žádná pochybení z hlediska zachování ústavních pravidel soudního procesu a stěžovatelka rovněž okolnost doručení směnečného platebního rozkazu neuplatňuje, ačkoli právě to způsobilo, že nebyla v odvolacím řízení úspěšná. Pro úplnost se pouze dodává, že v odůvodnění usnesení odvolacího je uvedeno jako poznámka na doručence "SMPR+z, Sm 253/94", ač ve skutečnosti je to "SMPR+ž Sm 253/94". Tato poznámka je uvedena na podepsané doručence žalovaných, kdežto poznámka na doručence žalobce je "SMPR Sm 253/94". Pokud jde o námitku porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, je třeba konstatovat, že toto ustanovení se na uvedenou problematiku nevztahuje, neboť v daném případě nešlo o stanovení veřejnoprávní povinnosti orgánem veřejné moci, natož bezprostředně zákonem, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž o postup ochrany soukromých práv a vymáhání soukromoprávních závazků podle čl. 90 Ústavy ČR. I v tomto bodě je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud provádí v řízení o ústavní stížnosti přezkum rozhodnutí o posledním opravném prostředku (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nepřísluší proto mu rozhodovat ve věci samé. Nemůže se proto zabývat hmotněprávní argumentací, kterou stěžovatelka odvolacímu soudu nepředestřela a o které neprokázala, že ji předložila již obecným soudům, a to včas podle § 175 odst. 1 o. s. ř. Taková role Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) ve vztahu k obecným soudům, které poskytují ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), nepřísluší. Proto se nemohl zabývat argumentací stěžovatelky k § 31 odst. 4 zákona směnečného a šekového a posoudit ji ve vztahu k dalším ustanovením tohoto zákona (především § 43 odst. 1, § 47 odst. 1 a 2). Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení není současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno. Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2001 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu Za správnost:
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.