II.ÚS 49/96
Sbírka: U 20/6 SbNU 569
V PLATNOSTI- MS Praha 38 a 75/95
- ÚS II.ÚS 49/96
Ústavní soud České republiky odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty určené k jejímu podání. Lhůta začala běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu, které bylo posledním opravným prostředkem. Podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení nezastavuje běh lhůty pro ústavní stížnost. Soud se opřel o § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a § 43 odst. 1 písm. b) tohoto zákona.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele M.M., zastoupeného advokátkou JUDr. V.B., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, čj. 38 a 75/95, takto:
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 1995, čj. 38 Ca 75/95, zamítl žalobu navrhovatele, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Magistrátu hl. m. Prahy, ze dne 30. 12. 1994, čj. RZ 44/94-OVS-2222/94,2320/94. Rozsudkem Městského soudu v Praze došlo dle tvrzení navrhovatele k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z připojeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, čj. 38 a 75/95, ústavní soud zjistil, že naříkané rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 7. 1995. Stěžovatel svou ústavní stížnost podal u ústavního soudu teprve 12. 2. 1996, tedy po uplynutí lhůty určené k podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatel se domnívá, že v daném případě je dán důvod pro postup dle § 75 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, neboť přípisem z 20. 1. 1995 podal návrh na zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 12. 1994, čj. RZ 44/94-OVS-2222/94,2320/94, v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení (§ 65 správního řádu) a v tomto řízení dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká vážná a neodvratitelná újma. Aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. v daném případě možná není. Použití ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. přichází v úvahu, s ohledem na jeho znění, pouze v těch případech, je-li ústavní stížnost nepřípustná, tedy v případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tak v tomto případě není, neboť podání návrhu na zrušení rozhodnutí správního orgánu v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení dle § 65 správního řádu účastníkem správního řízení není podáním mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení § 250 i odst. 2 občanského soudního řádu (srovnej také usnesení Vrchního soudu v Praze 6A 86/94, Sbírka soudních rozhodnutí 95,6/347). Průtahy v tomto řízení nejsou právně rozhodné pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž soud rozhodl o žalobě proti naříkanému rozhodnutí správního orgánu. Proto Ústavní soud posuzoval lhůtu k podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tímto rozhodnutím byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, čj. 38 a 75/95, který nabyl právní moci dne 4. 7. 1995 a posledním dnem k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku byl den 1. 9. 1995. Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost navrhovatele nelze věcně projednat, neboť byla podána po uplynutí lhůty určené k podání ústavní stížnosti. Dle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh dle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. Vojtěch Cepl Soudce ústavního soudu ČR V Brně dne 30. 8. 1996