II.ÚS 495/03
V PLATNOSTI- MS Praha 37 C 10/2001-43
- VS Praha 1 Co 275/2001
- ÚS II.ÚS 495/03
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou včas, protože byla předána po uplynutí 60denní lhůty pro její podání. Soud konstatoval, že obecné soudy správně zhodnotily důkazy a nesprávně nevyhověly stěžovateli, který se domáhal, že tvrzení o vedlejším účastníkovi jako ideovém spolupracovníkovi StB bylo pravdivé. Ústavní soud se zdržel posouzení skutečného obsahu důkazů, protože obecné soudy správně použily zásadu volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí bylo založeno na tom, že stěžovatel nevykázal porušení základních práv a svobod, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti S., a.s., zastoupené JUDr. F. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 275/2001, ze dne 25. 7. 2002, a rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 37 C 10/2001-43, ze dne 13. 7. 2001, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Z. H., jako vedlejšího účastníka, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
S., a.s., jako navrhovatel se svou podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Při posuzování splnění formálních náležitostí návrhu ověřoval nejprve Ústavní soud z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 10/2001, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tímto posledním opravným prostředkem bylo v posuzovaném případě usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 30 Cdo 753/2003, a právní moci toto rozhodnutí nabylo dne 22. 8. 2003, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno oběma právním zástupcům účastníků (č.l. 86). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném do 31. 3. 2004, bylo možno podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů, kdy tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě lhůta započala dne 22. 8. 2003 a posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti byl den 20. 10. 2003. Jestliže tedy ústavní stížnost byla, jak je patrno z razítka poštovního úřadu v Praze 1, předána k poštovní přepravě teprve dne 21. 10. 2003, stalo se tak po uplynutí zákonné 60denní lhůty pro její podání. a proto musela být ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost nelze věcně projednat. I za této situace nicméně Ústavní soud k podané ústavní stížnosti konstatuje, že rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 37 C 10/2001-43, ze dne 13. 7. 2001, bylo stěžovateli uloženo uveřejnit v jím vydávaném Hospodářském a podnikatelském týdeníku Profit omluvu za zveřejnění nepravdivé informace, že tehdejší ministr zemědělství ČR Ing. J. F. byl ideovým spolupracovníkem StB, zaplatit Ing. F. částku 100.000,- Kč jako morální satisfakci a nahradit mu náklady řízení, a to s ohledem na neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti uvedením nepravdivého údaje o něm, že byl ideovým spolupracovníkem SNB v článku ve shora uvedeném týdeníku dne 11. 12. 2000. K odvolání stěžovatele pak Vrchní soud v Praze rozsudkem, sp. zn. 1 Co 275/2001, ze dne 25. 7. 2002, rozsudek soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že převzal a vyšel ze skutkových zjištění Městského soudu v Praze, která považuje za dostačující a správná, a sdílí závěr prvoinstančního soudu, že stěžovatel neprokázal pravdivost difamujícího tvrzení o Ing. F. K napadeným rozsudkům stěžovatel uvádí, že oba soudy správně konstatují, že z lustračních osvědčení Ing. F. vyplývá, že tento nebyl ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Lustrační zákon"), ideovým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Pokud se pak ve zmíněném článku uveřejněném v týdeníku Profit dne 11. 12. 2000 a věnovaném kariéře Ing. F. objevila v souvislosti s ním věta "ideový spolupracovník StB (?) - 1989", pak touto větou rozhodně není podle stěžovatelova názoru tvrzeno, že Ing. F. byl ideovým spolupracovníkem StB ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) Lustračního zákona, nýbrž je toliko upozorňováno na pravděpodobnou jeho spolupráci s StB a jen v tomto smyslu je nutno zmíněnou větu chápat. Stěžovatel v tomto směru argumentuje obsahem svazků Ministerstva vnitra, z nichž podle stěžovatelova názoru vyplývá, že Ing. F. skutečně se Státní bezpečností spolupracoval, byl si vědom, že jde o spolupráci utajenou a podepsal závazek mlčenlivosti. V tomto ohledu lze podle stěžovatelova názoru shledat napadené tvrzení pravdivým a proto dovození právní odpovědnosti za údajný zásah do osobnostních práv Ing. F. stěžovatel považuje za nesprávný a navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 10/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze. Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25. 7. 2002 v dané věci, v němž jsou uvedeny důvody jeho rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, s nimiž se Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Pro posouzení věci je podle vyjádření Vrchního soudu v Praze rozhodující obsah osvědčení vydaného podle ustanovení § 9 odst. 1 Lustračního zákona, v němž se nachází výraz obsahu dochovaných archivních materiálů týkajících se Ing. F. a nikoliv, jak tyto archivní materiály hodnotí stěžovatel. Z uvedeného důvodu považuje Vrchní soud v Praze ústavní stížnost za nedůvodnou. K ústavní stížnosti se obsáhle vyjádřil rovněž vedlejší účastník Ing. F. Ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť obecné soudy obsah svazku Ministerstva vnitra s krycím názvem "Baron" řádně zhodnotily a správně dospěly k závěru, že z něho nelze dovodit, že by byl "ideovým spolupracovníkem StB". Svazek "Baron" je pouze důkazem o činnosti StB a nikoliv jeho činnosti. Vedlejší účastník pouze poskytl na předvolání státnímu orgánu vysvětlení podle zákona o SNB a podepsal závazek mlčenlivosti o tom, že byl StB vyslýchán. Prohlašuje, že nikdy nebyl spolupracovníkem StB a odmítá logiku argumentace stěžovatele, že měl být ideovým spolupracovníkem StB, ale nikoliv ve smyslu Lustračního zákona. Poukazuje na evidentní snahu stěžovatele, při zjevné nepravdivosti jím uveřejněné difamující informace, zaměřit dokazování k něčemu zcela jinému, a to že Ing. F. alespoň vědomě spolupracoval s StB, čímž má mít označení za ideového spolupracovníka "reálný základ", i když není pravdivé. S ohledem na uvedené důvody vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již proti rozhodnutí soudu I. stupně ve svém odvolání ze dne 19. 9. 2001 (č.l. 52-57) a následně pak v dovolání ze dne 3. 12. 2002 (č.l. 79-80), které bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto pro nepřípustnost. Podstatou těchto námitek je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazní situace a z ní učiněných právních závěrů. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že odvolací soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim a ztotožnil se s právními názory soudu I. stupně. Pokud pak stěžovatel namítá v souvislosti s postupem obecných soudů dotčení čl. 36 a čl. 38 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, nespecifikuje v čem toto porušení zmíněných ustanovení Listiny a Ústavy spatřuje a ústavní stížnost se tak jeví především jako vyjádření nesouhlasu stěžovatele s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám zdůrazňuje, že jeho úkolem není posuzovat celkovou správnost či zákonnost napadených rozhodnutí, ale zvážit, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud z připojeného spisového materiálu předně shledává, že v posuzované věci bylo prvoinstančním soudem provedeno dokazování, z něhož vyplynulo, že podle osvědčení vydaného ministerstvem vnitra dne 25. 3. 1992 pod č.j. 1 D-14761/1-LU-91 byl Ing. F. evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) Lustračního zákona s dovětkem, že tato skutečnost neosvědčuje vědomou spolupráci se Státní bezpečností podle § 2 odst. 2 uvedeného zákona. Nález nezávislé komise při FMV ze dne 21. 5. 1992, č.j. NK-446/S-92, pak rovněž shledal, že Ing. F. nebyl vědomým spolupracovníkem StB. Ke zmíněné kategorii "vědomých spolupracovníků StB" [ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 2 Lustračního zákona] Ústavní soud poznamenává, že tato byla na základě nálezu Ústavního soudu ČSFR (sp. zn. Pl. ÚS 1/921) z Lustračního zákona s účinností od 15. 12. 1992 vypuštěna s odůvodněním, že osvědčení o této kategorii má pouze podmíněný charakter a neosvědčuje vědomou spolupráci, ale vyjadřuje pouze záměr orgánů StB takto podchycené osoby pro vědomou spolupráci získat, kdy zápisy v této kategorii byly prováděny nejen bez vědomí zapsaných osob, ale často i s úmyslem pracovníků StB předstírat svoji služební horlivost a aktivitu (viz Sbírka usnesení a nálezů ÚS ČSFR, ročník 1992, s. 74). Podle pozdějšího osvědčení vydaného Ministerstvem vnitra dne 11. 10. 1993 pod č.j. 1 D-14761/1-LU-91 pak Ing. F. nebyl evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) nebo b) Lustračního zákona, tedy mimo jiné ani jako ideový spolupracovník StB [ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) Lustračního zákona], jak zveřejnil stěžovatel v předmětném článku v časopisu Profit. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl obsah provedených důkazů a tyto důkazy poté ve smyslu § 132 o.s.ř. zhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry, které učinil v otázce, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka, vycházejí z obsahu provedených důkazů. Na toto jeho odůvodnění pak v plném rozsahu odkázal odvolací soud. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, kdy jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal postup obecných soudů při hodnocení důkazů jako postup překračující meze ústavnosti, a to ani ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že podle důkazů, které byly před oběma soudy provedeny, Ing. F. s StB jednoznačně spolupracoval, což obecné soudy nesprávně zhodnotily a následně pak dovodily neoprávněný zásah do osobnostních práv Ing. F. Závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování, učiněné oběma obecnými soudy v posuzované věci, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování a v poměru k napadeným rozhodnutím Ústavní soud nenalezl nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat a vyžadovalo proto jeho zásahu. Po shledání uvedených skutečností Ústavnímu soudu za shora uvedeného stavu, kdy ústavní stížnost byla podána po stanovené lhůtě, nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. října 2004 JUDr. Michaela Židlická soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.