II.ÚS 500/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Kohoutové, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2025, č. j. 18 Co 256/2025-83, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Matěje Kortana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka dále podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu žádá o přiznání náhrady nákladů řízení vzniklých v řízení před Ústavním soudem, a to v celkové výši 16 141,40 Kč.

3. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a obdrženého vyjádření Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") se podává, že Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem pro zmeškání ze dne 18. 12. 2024, č. j. 16 C 131/2024-39, tak, že vyhověl žalobě vedlejšího účastníka jako žalobce a uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 44 488 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu částečně zamítl (výrok II.) a stěžovatelce uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení (výrok III.).

4. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, ve kterém namítala, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, jelikož okresní soud nepostupoval mimořádně obezřetně a nezkoumal, zda byly vyčerpány všechny možnosti, jak stěžovatelku zastihnout. Z napadeného usnesení vyplývá, že odvolání stěžovatelka podala prostřednictvím svého zástupce do datové schránky dne 22. 5. 2025. Rozsudek jí byl doručován na adresu evidovanou v Centrální evidenci obyvatel. Zde byla písemnost uložena a připravena k vyzvednutí dne 17. 1. 2025. Následně došlo k vyvěšení na úřední desce dne 12. 2. 2025. Stěžovatelce byl dále doručen rozsudek podle § 45 odst. 1 o. s. ř. i při nahlížení do spisu dne 25. 3. 2025, což tato stvrdila svým podpisem na doručence. Krajský soud dále jak v napadeném usnesení, tak ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatelka, přestože si osobně převzala rozsudek dne 25. 3. 2025 při nahlížení do spisu u soudu, podala odvolání prostřednictvím svého zástupce až po uplynutí téměř dvou měsíců dne 22. 5. 2025. I kdyby měla být patnáctidenní lhůta k podání odvolání počítána až od tohoto doručení, i tak by odvolání bylo zjevně opožděné. Ze spisu nevyplývá, že by stěžovatelka v posuzované věci sdělila okresnímu soudu svou doručovací adresu ve smyslu § 45 odst. 2 o. s. ř. a stěžovatelce v době, kdy podala odvolání, uplynula odvolací lhůta, nezbylo krajskému soudu, nežli její pozdě podané odvolání odmítnout v souladu s § 218a ve spojení s § 218c o. s. ř.

5. Ústavní soud vyzval krajský soud k podrobnějšímu vyjasnění okolností doručování rozsudku okresního soudu stěžovatelce, který ve svém vyjádření dále rozvedl svou argumentaci uvedenou v napadeném usnesení. Stěžovatelce bylo vyjádření zasláno na vědomí k případné replice, jíž ve stanovené lhůtě nevyužila.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zejména nenaplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť jí nebylo řádně doručováno, a ona tak nevěděla, že je proti ní vedeno řízení. Dozvěděla se o tom až poté, co byl rozsudek pro zmeškání vydán.

7. Napadeným rozhodnutím krajského soudu pak bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky jako opožděné, kdy argumentaci krajského soudu stěžovatelka hodnotí jako ryze formalistickou a odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu nepovažuje za přiléhavý. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem okresního soudu, který jí doručoval písemnosti v předmětném civilním řízení, kdy tento v jiném řízení stěžovatelce doručoval na její skutečnou adresu uvedenou v systému ISAS a v posuzované věci jí na tuto adresu písemnosti nedoručoval. Stěžovatelka zároveň uvádí a i dokladuje přílohami ústavní stížnosti, že okresní soud sám chybu v doručování uznal, krajský soud však uvedené pochybení zcela formalisticky pomíjí a relativizuje.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V této souvislosti zjistil, že stěžovatelka podala ústavní stížnost trpící formálním nedostatkem, který zakládá důvod odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

9. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

10. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu), a tím efektivně usměrňuje možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.

11. V posuzované věci stěžovatelka namítá řadu pochybení spočívajících ve vadném doručování, což ve svém důsledku mělo vést k odmítnutí jejího odvolání pro opožděnost nyní napadeným usnesením krajského soudu.

12. Ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. stanoví, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto (jeho) odvolání. Důvodem zmatku je zde mimo jiné nesprávný závěr odvolacího soudu stran toho, zda odvolání bylo subjektivně přípustné. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud z důvodů, které zevrubně v ústavní stížnosti vyložila, mylně odmítl její odvolání; potom má ovšem opravný prostředek v rámci obecného soudnictví - a to právě žalobu pro zmatečnost - předtím, než jí bude otevřena cesta k Ústavnímu soudu. Stěžovatelka tudíž nevyčerpala všechny procesní prostředky dané jí k ochraně práv, o nichž tvrdí, že byla porušena. Ústavní stížnost je tak za této situace nutno vnímat jako podanou předčasně [viz např. publikované usnesení ze dne 20. 12. 2007, sp. tn. IV. ÚS 3066/07 (U 13/47 SbNU 1059)].

13. Návrh stěžovatelky na náhradu nákladu řízení před Ústavním soudem sdílí osud ústavní stížnosti.

14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2026 Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj