II.ÚS 503/04
V PLATNOSTI- NS 28 Cdo 342/2003
- ÚS II.ÚS 503/04
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala nároku na náhradu majetku zabraného v důsledku správního přestupku, nikoli politické perzekuce. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože stížnost byla zjevně neopodstatněná. Závěr soudů nižších stupňů, že zabrání nemovitosti bylo zákonitě motivováno trestným jednáním, byl považován za ústavně konformní. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces ani na řízení bez zbytečných průtahů.
Rubrum
II.ÚS 503/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2004, č. j. 28 Cdo 342/2003-337, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2002, sp. zn. 51 Co 294, 295/2002, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. října 2001, č. j. 25 C 161/92-280, ve znění doplňujících usnesení téhož soudu ze dne 8. února 2002, č. j. 25 C 161/92-301, a ze dne 21. května 2002, č. j. 25 C 161/92-305, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka včas a řádně podanou ústavní stížností napadla usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2004, č. j. 28 Cdo 342/2003-337, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Dovolání směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud neshledal, že by byl dán po právní stránce zásadní význam. Dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil právní otázku, která nebyla dosud vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně, anebo která je řešena v rozporu s hmotným právem, proto dovolání jako nepřípustné odmítl. Meritorně se věc týkala vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Žalobkyně (stěžovatelka) se domáhala vydání nemovitosti, která měla být původnímu vlastníkovi (otci stěžovatelky) zabrána z důvodů politické perzekuce. Odvolací soud však shodně se soudem prvního stupně dospěly k závěru, že věc sice byla zabrána, ale nikoli v důsledku politické perzekuce, nýbrž jako sankce za přestupek podle § 26 odst. 1 písm. a) zákona č. 88/1950 Sb., o trestním řízení správním, v tehdy platném znění, když otec stěžovatelky počal stavět nemovitost bez stavebního povolení a přes zákaz ve stavbě pokračoval. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručených základních lidských práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že v daném případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud svým rozhodnutím odňal stěžovatelce možnost brojit a zvrátit rozhodnutí soudů nižších stupňů, přestože byly podle názoru stěžovatelky splněny podmínky pro vyhovění žalobě. Vyjádřila přesvědčení, že pro dovolání bylo rozhodující vysvětlit, zda bylo zabrání nemovitosti otci stěžovatelky v souladu s lidskými právy a zda byla tehdejší státní moc vázána přijatou Všeobecnou deklarací lidských práv. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s otázkou, zda postupem proti otci žalobkyně nedošlo k politické perzekuci. Stěžovatelka dále namítala porušení práva na řízení bez zbytečných průtahů, neboť soudy projednávaly danou věc více než 10 let. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které považuje i s ohledem na v odůvodnění uvedenou judikaturu za rozhodnutí, které respektuje dosavadní ustálenou výkladovou praxi. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost stěžovatelky směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky. Namítala, že Nejvyšší soud spatřoval důvod odmítnutí dovolání v tom, že neshledal, že by v rozhodnutí odvolacího soudu šlo o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (otázka posouzení důsledků zabrání věci v trestním řízení správním). V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že zákonná úprava přípustnosti dovolání a tedy i postup Nejvyššího soudu ČR je zcela ústavně konformní. V daném případě dovolací soud řešil konkrétní otázku, zda spadá zabrání věci státem podle trestněprávních předpisů, jestliže se pachatel dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného jednání, do rozsahu působnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší soud v této otázce dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v rozporu s hmotným právem a tento závěr odůvodnil konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích vztahuje jen na případy, kdy stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod. V daném případě bylo ovšem důvodem zabrání věci jednání pachatele, které naplňovalo znaky trestního jednání. Na základě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se nejedná o řešení otázky v rozporu s hmotným právem. V tomto ohledu nemá Ústavní soud proti konkrétnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani proti jeho konstantní judikatuře, žádné námitky. Svým postupem Nejvyšší soud neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu ČR zpochybňovat. K otázce stěžovatelky ohledně vázanosti České republiky, resp. Československa, Všeobecnou deklarací lidských práv poukazuje Ústavní soud na svou předchozí judikaturu (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 671/01). Zákonodárce v § 1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích normativně stanovil, že je třeba při zmírnění následků majetkových a jiných křivd respektovat práva občanů, vyjádřená mj. i ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Z uvedeného lze dovodit, že mezi referenční normy, které je třeba respektovat, náleží i Všeobecná deklarace lidských práv. Výše uvedené ovšem nic nemění na závěrech Ústavního soudu o nedůvodnosti ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za ústavně konformní. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že původnímu vlastníku nebyla zabrána věc v důsledku politické perzekuce, ale jako sankce za správní přestupek vymezený v trestním zákoně správním, nelze proti tomuto autonomnímu hodnocení obecných soudů nic namítat. V souvislosti s námitkou porušení čl. 38 odst. 2 Listiny (projednání věci bez zbytečných průtahů) Ústavní soud zdůrazňuje, že věc již byla skončena. Z povahy námitky na průtahy v řízení vyplývá, že Ústavní soud nemůže u skončeného řízení námitky na průtahy řízení řešit. Navíc jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v případě průtahů v řízení nepostupovala způsobem, který jí umožňují právní předpisy, je proto v této části ústavní stížnost nepřípustná. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. V části, v níž stěžovatelka namítala průtahy řízení, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 31. března 2005 JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.