II.ÚS 503/05
Sbírka: N 81/45 SbNU 227
V PLATNOSTIÚstavní soud vysvětlil, že porušení práva na osobní slyšení před rozhodnutím o ponechání ve vazbě je zásahem do základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv. Soud uznal, že rozhodování bez osobního výslechu obviněného v neveřejném zasedání porušilo právní zásady ochrany práv. Návrh na zrušení usnesení Okresního soudu byl odmítnut, protože věc byla již rozhodnuta pravomocným rozsudkem. Ústavní stížnost byla vyhověna pouze částí týkající se porušení základních práv, nikoli částí požadující zrušení usnesení.
Rubrum
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka - ze dne 17. května 2007 sp. zn. II. ÚS 503/05 ve věci ústavní stížnosti O. T. proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 7. 2005 sp. zn. 0 Nt 1161/2005, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě. I. Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 11. 7. 2005 sp. zn. 0 Nt 1161/2005 porušil ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Návrh na zrušení napadeného usnesení se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti shora uvedenému usnesení, neboť se domnívá, že postupem Okresního soudu v České Lípě došlo při rozhodování o ponechání ve vazbě dle § 71 odst. 3 trestního řádu k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. K tomuto zásahu mělo dle tvrzení stěžovatele dojít tím, že nebyl před rozhodnutím státního zástupce o ponechání ve vazbě osobně slyšen, přičemž ani okresní soud toto pochybení nenapravil, ačkoli na ně ve své stížnosti výslovně poukázal. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje zrušení napadeného usnesení Okresního soudu v České Lípě. Na základě obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 2 trestního zákona byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 3. 2005 sp. zn. 0 Nt 1094/2005 vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Dne 30. 6. 2005 rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě usnesením sp. zn. 2 Zt 202/2005 o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnost podanou stěžovatelem Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 11. 7. 2005 sp. zn. 0 Nt 1161/2005 jako nedůvodnou zamítl. Okresní soud rozhodoval o stížnosti v neveřejném zasedání, na němž v souladu s úpravou v § 242 odst. 2 trestního řádu, platnou v době rozhodování, byla účast jiných osob vyloučena. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ani před rozhodnutím státního zástupce, ani později v rámci soudního přezkumu nebyl osobně slyšen, a to přesto, že tuto námitku uplatnil již ve stížnosti proti usnesení státní zástupkyně. Právo být slyšen v rámci rozhodování o ponechání ve vazbě pokládá stěžovatel za své základní právo vyplývající z Listiny a rovněž z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.). K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení. Okresní státní zastupitelství v České Lípě ve svém vyjádření připustilo, že ústavní stížnost je oprávněná, pokud je v ní namítáno porušení stěžovatelova práva na osobní slyšení před rozhodnutím o ponechání ve vazbě. Rozhodnutí soudu bylo učiněno v době, kdy se v tomto směru lišily právní názory na nutnost výslechu obviněného při rozhodování o stížnosti do usnesení o ponechání ve vazbě a při rozhodování o žádostech obviněných o propuštění z vazby a soudy nerozhodovaly jednotně. Okresní soud v České Lípě uvedl, že v dané věci rozhodoval dle tehdy platných právních předpisů. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem vznesených námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů, jímž také není instančně nadřízen, a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je možný pouze za situace, kdy jejich postupem dochází současně i k porušení základních práv a svobod. V daném případě tak bylo třeba posoudit, zda se napadené rozhodnutí dotklo základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 300/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, usn. č. 40). Nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/04, na který stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, zrušil ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. K vyhlášení došlo dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb., tedy ještě před rozhodnutím Okresního soudu v České Lípě o stížnosti proti usnesení státní zástupkyně o ponechání stěžovatele ve vazbě (11. 7. 2005). Ve shora uvedeném nálezu pléna Ústavního soudu byl vysloven závazný právní závěr, že dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Nedostatek výslovné právní úpravy na úrovni jednoduchého práva nemůže při existenci norem vyšší právní síly, tj. Listiny a Ústavy České republiky, obstát jako důvod pro porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 1996 ve věci sp. zn. II. ÚS 98/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 42). Zmíněná Úmluva je již od 18. 3. 1992 součástí právního řádu České republiky a má aplikační přednost před zákonem. Rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby (jež bylo uskutečněno v neveřejném zasedání, aniž měl stěžovatel plnou možnost uplatnění svých ústavně zaručených procesních práv) není v souladu s touto Úmluvou a zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele. Pokud v posuzovaném případě bylo o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby rozhodnuto soudem s ohledem na chybějící právní úpravu jednoduchého práva bez jeho slyšení, došlo tím k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud tedy v části ústavní stížnosti týkající se konstatování porušení základních práv stěžovatele způsobených soudem podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl. Pokud se jedná o návrh stěžovatele na zrušení usnesení Okresního soudu v České Lípě, bylo zjištěno, že ve věci stěžovatele bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 1. 2007 sp. zn. 5 T 134/2005, který nabyl právní moci dne 25. 1. 2007. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným žalovaným trestným činem a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části požadující zrušení napadeného usnesení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v mezidobí propuštěn z vazby, chybí zde možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na zamezení porušování ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost tedy v této části ztratila své opodstatnění (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 482/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 92).
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.