II.ÚS 507/13

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti I. Ž., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Kuklou, advokátem, se sídlem v Nymburku, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 117/2010 ze dne 20. července 2010, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 186/2005 ze dne 15. února 2010, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Praze a 2) Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. února 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Dospěl k závěru, že postupem i rozhodnutími obecných soudů obou stupňů došlo k porušení základních lidských práv a svobod ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatel rekapituluje, že napadená rozhodnutí byla vydána po rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 68/2009 ze dne 24. října 2009 o stížnosti pro porušení zákona. Podle stěžovatele jej napadená rozhodnutí poškozují a byla vynesena v jeho neprospěch. Je přesvědčen, že byl odsouzen k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody, protože porušení zákona, shledané Nejvyšším soudem, mělo být přičítáno v jeho prospěch.

3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností zabývat věcně, je vždy povinen přezkoumat, zda jsou k tomu splněny všechny procesní předpoklady.

4. Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ve znění účinném do 31. prosince 2012 pak bylo možné ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku.

5. V posuzovaném případě bylo odvolání posledním procesním prostředkem, který stěžovatel využil. O něm bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 117/2010 ze dne 20. července 2010. Ústavní soud přitom zjistil, že stěžovateli bylo toto usnesení doručeno 17. srpna 2010. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy marně uplynula v pondělí dne 18. října 2010.

6. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, coby podanou po lhůtě stanovené zákonem pro její podání, a to podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona. Ústavní soud se přitom již nezabýval otázkou, zda měl stěžovatel v daném případě podat dovolání, coby další procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2013 Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj