II.ÚS 518/98

Rubrum

II. ÚS 518/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1. J. H. a 2. M. H., oba oba zastoupeni JUDr. I. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 287/97, ze dne 27. 4. 1998 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 1. 1995, sp. zn. 6 C 985/93-18, o návrhu na zrušení 1. ustanovení vyjádřeného v § 8 odst. 3 zákona 229/1991 Sb., ve znění pozdějších novel slovy "nebo bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu k níž pozemky patřily", 2. ustanovení vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 5. 1994 (131/1994) slovy "V zbývající části se návrh zamítá" a návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 287/97, ze dne 27. 4. 1998, t a k t o Návrh ústavní stížnosti s e o d m í t á.

Odůvodnění

Stěžovatelé ústavní stížností ze dne 14. 12. 1998, doručenou faxem Ústavnímu soudu dne 14. 12. 1998 a doplněnou podáním doručeným dne 16. 12. 1998, napadli shora označená rozhodnutí, navrhli zrušení označených ustanovení a současně podali návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 287/97, ze dne 27. 4. 1998. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých práv podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, protože jim nebyla poskytnuta stejná práva jako žalobci a zároveň spatřují v postupu soudu absenci spravedlivého soudního procesu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Běh lhůty počíná tedy již dnem doručení a tento den se včítá do 60 denní lhůty. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 17 Co 287/97, jiní, resp. jejich právnímu zástupci, byl doručen dne 14. 10. 1998. Ústavní soud si den doručení ověřil z doručenky založené ve spise Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 985/93. Je tedy zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 12. 12. 1998. K té části návrhu, v níž se stěžovatelé domáhají zrušení 1. ustanovení vyjádřeného v § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších novel, a 2. ustanovení vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 5. 1994 (131/1994) slovy "ve zbývající části se zamítá", Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na svoji ustálenou judikaturu, podle níž návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, podaný spolu s ústavní stížností, musí sdílet její osud, je-li odmítnuta (srov. např. usnesení sp. zn.

111. ÚS 101/95, ÚS ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. Beck, 1996, str. 35l a násl.). Tento závěr neumožňuje ani projednání návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 287/97, ze dne 27. 4. 1998 a Ústavní soud se touto otázkou nezabýval. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. prosince 1999 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu