II.ÚS 524/04
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižšího soudu o zamítnutí návrhu na odkladný účinek žaloby nevykazuje porušení ústavně zaručených práv. Soud se opřel o § 73 odst. 2 soudního řádu správního, podle něhož je odkladný účinek přiznán jen výjimečně, pokud by výkon rozhodnutí způsobil nenahraditelnou újmu. Stěžovatel nesplnil nároky na dokladování skutečné nenahraditelné újmy. Ústavní soud nesmí přezkoumat hodnocení důkazů nebo právní úvahy nižšího soudu, pokud nejsou v rozporu s ústavními právy. Závěr byl potvrzen i na základě rozhodnutí v podobném případě.
Rubrum
II.ÚS 524/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. B., zastoupeného JUDr. Vlastou Bruknerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Žlutý kopec 10, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2004, č. j. 29 Ca 56/2004-86, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byl zamítnut návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, kterou podal dne 20. prosince 2003. Krajský soud v Brně ve svém usnesení uvedl, že odkladný účinek lze žalobě přiznat pouze výjimečně tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (stěžovatele) nenahraditelnou újmu a přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Jelikož žalobce v daném případě nedoložil (pouze tvrdil), že by pro něj výkon napadeného rozhodnutí znamenal nenahraditelnou újmu v podobě trvalého snížení cen jeho nemovitosti, jakož i zhoršení dopravní obslužnosti, soud návrh na odklad vykonatelnosti zamítl, neboť nesplňoval předpoklady stanovené v ustanovení § 73 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatel v poměrně obsáhle zdůvodněné ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených základních lidských práv, zakotvených v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázal přitom na podanou žalobu, směřující proti rozhodnutí správního orgánu, a uvedl, že pokud by jí nebyl přiznán odkladný účinek, došlo by provedením plánované a povolené výstavby jednosměrné asfaltové vozovky v ulici Veverkova v Moravských Budějovicích ke zhoršení obslužnosti domů, tím ke snížení ceny nemovitostí, které na označené ulici vlastní, a tak k nenahraditelné újmě na jeho majetku. S rekonstrukcí vozovky, která má mj. znamenat její zúžení ze 7 m na 4,5 m, a s omezením oboustranného provozu na provoz jednosměrný, nesouhlasil spolu s dalšími vlastníky nemovitostí již v průběhu stavebního řízení, ale na jejich námitky nebyl vzat zřetel. Proto byla proti rozhodnutí správního orgánu podána žaloba a návrh na přiznání jejího odkladného účinku. Porušení ústavně zaručených práv spatřoval především v tom, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně je zatíženo vadami, které spočívají ve skutečnosti, že předložené důkazy byly hodnoceny mylně a toto mylné hodnocení vedlo k právně vadnému rozhodnutí. Stěžovatel ústavní stížnost doplnil podáním ze dne 19. února 2005, v němž především napadal vyhlášku, kterou se provádí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Vzhledem k tomu, že toto podání nebylo předloženo právním zástupcem stěžovatele, Ústavní soud k němu nepřihlížel. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. V rámci rozhodování o v podstatě shodné ústavní stížnosti stěžovatelky H. B. (sp. zn. III. ÚS 540/04) měl Ústavní soud možnost seznámit se se spisem, vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 56/2004. Ani v tomto případě nemá důvod odchýlit se od závěrů obsažených v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 540/04. Krajský soud v Brně přezkoumal tvrzení žalobců, o něž opírali návrh na přiznání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, a s poukazem na obsah § 73 odst. 2 s. ř. s. jí odkladný účinek nepřiznal, neboť důvodně konstatoval, že žalobci, a tedy i stěžovatel, opodstatněnost tvrzení nenahraditelné újmy, jež by jim vznikla výkonem žalobou napadeného rozhodnutí, neprokázali [§ 153 odst. 1, § 167 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 64 s. ř. s.]. V souvislosti s argumentací stěžovatele ohledně hodnocení důkazů Ústavní soud dále podotýká, že ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř., a která se uplatní i v řízení o správní žalobě. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pokud obecný soud dospěl k určitým právním závěrům na základě postupu, v němž Ústavní soud neshledává rozpor s ústavně zaručenými základními právy, nemůže Ústavní soud v žádném případě jeho rozhodnutí měnit, či je rušit. Námitka mylného hodnocení důkazů popř. prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti a právní závěry vyvozené z nich obecným soudem, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 3. března 2005 JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu Za správnost: H. Kyprová
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.