II.ÚS 528/10
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal předchozí procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Soud upozornil, že ochrana práv v oblasti správních rozhodnutí je zajištěna před obecnými soudy prostřednictvím správní žaloby. Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumat podústavní právo ani nahradit rozhodnutí příslušných správních orgánů. Návrh na zákaz orgánům veřejné moci vydávat rozhodnutí v daných věcech by porušil princip dělby moci a není přípustný.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Koželužská 5, o ústavní stížnosti proti postupu Městského úřadu v Rýmařově, odboru dopravy a silničního hospodářství, ve věci sp. zn. DASH 614/2009 MAL/8 a sp. zn. DASH 614/2009 MAL/28, postupu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ve věci sp. zn. DSH/38178/2009/Zez a sp. zn. DSH/45566/2009/Slo, a proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 3. 3. 2010 č. j. MSK 37781/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2010 a doplněnou podáním ze dne 12. 3. 2010, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyhověl jeho ústavní stížnosti a uložil Městskému úřadu v Rýmařově, odboru dopravy a silničního hospodářství a Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, aby nepokračovaly v zásahu spočívajícím v nečinnosti těchto orgánů co do neprovedení navrhovaných relevantních důkazů a nepřezkoumání napadeného postupu, resp. navrhl, aby Ústavní soud zahájil prošetření jejich postupu a rozhodnutí. Současně Ústavní soud požádal, aby do doby prošetření uložil těmto orgánům povinnost nevydávat v těchto věcech rozhodnutí, v důsledku kterých by hrozila reálná újma na jeho právech. V ústavní stížnosti stěžovatel předeslal, že její přípustnost dovozuje z ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kdy sice nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, ale jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť byl aplikován předpis, který vyvolává potíže v praxi a vyžaduje novelizaci. Tímto předpisem, resp. jeho ustanovením, je dle stěžovatele § 63 odst. 2 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kterým jsou stanoveny podmínky pro zjišťování totožnosti osoby na výzvu policejního orgánu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení o nedbalostním postupu Policie České republiky při ukládání blokových pokut, neboť v jeho věci policisté řešící projednávané přestupky neověřovali totožnost osoby, která se přestupku dopustila a tato nemohla předložit platný občanský průkaz stěžovatele, tedy musela svou totožnost prokázat jinak. Stěžovatel od počátku tvrdil, že uváděná vozidla neřídil a podpisy na blocích o přestupcích nejsou jeho vlastní podpisy, když proto navrhoval i provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Je mu známo, že mohl podat proti blokovým pokutám správní žalobu, ovšem rozhodnutí o blokových pokutách mu nikdy nebyla oznámena ani doručena. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel výslovně napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 3. 3. 2010 a současně Ústavnímu soudu sdělil, že proti rozhodnutí podal správní žalobu. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen přezkoumat, zda pro podání ústavní stížnosti byly splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a příslušnost, které nemůže překročit. Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Pokud ovšem navrhovatel v petitu svého návrhu ze dne 23. 2. 2010, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud uložil orgánům veřejné moci nepokračovat v nečinnosti při provádění navrhovaných důkazů a zakázal jim ve shora uvedených věcech vydávat rozhodnutí, pak musí Ústavní soud konstatovat, že k takovému rozhodnutí není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu příslušný. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu při rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele v části, v níž napadá rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 3. 3. 2010, proti kterému současně podal správní žalobu. Ústavní soud musí v dané věci konstatovat, že rozhodování o přestupcích je rozhodováním v rámci správního řízení, které podléhá přezkumu v rámci správního soudnictví na základě podání správní žaloby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Není tedy pochyb, že se stěžovatel má možnost domáhat ochrany svých práv v řízení před obecnými soudy. Z výše uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud stěžovatel s poukazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu navrhoval projednání ústavní stížnosti z důvodu nutnosti výkladu dotčeného ustanovení zákona o Policii České republiky, Ústavní soud připomíná, že jeho posláním je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy), nikoli činit výklad podústavního práva. To je primárním úkolem především Nejvyššího správního soudu v rámci sjednocování judikatury správních soudů. Jak bylo uvedeno výše, přijetím ústavní stížnosti za situace, kdy nebylo rozhodnuto o správní žalobě stěžovatele ani jeho případné kasační stížnosti, by Ústavní soud do této jeho pravomoci nepřípustně zasáhl. Z uvedeného důvodu proto aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepřichází v úvahu. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh, dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout z části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a z části jako návrh nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. března 2010 Stanislav Balík soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.