II.ÚS 537/05
V PLATNOSTI- MS Praha 6 Ca 95/2003-20
- NSS 1 As 21/2004-38
- ÚS II.ÚS 537/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatelky. Soud uvedl, že návrh na obnovu řízení nebyl přípustný podle soudního řádu správního. Právní úprava neumožňuje obnovu proti rozhodnutí kárné komise, a proto soudy nemohly posuzovat jeho důvodnost. Ústavní soud se zaměřil pouze na přípustnost, nikoli na věcnou správnost, a proto rozhodnutí ponechal bez změny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. D., zastoupené JUDr. Michalem Vihanem, advokátem v Teplicích, podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004 č. j. 6 Ca 95/2003-20 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005 č. j. 1 As 21/2004-38, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soud jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: Včas podanou, a po stránce formálních náležitostí vyhovující ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí s tím, že postupem se cítí dotčena v právu na spravedlivý proces, jak je zakotveno ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodnutí žádá nálezem zrušit. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl odmítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení spisové značky 38 Ca 365/2001, v němž Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí Kárné komise Notářské komory České republiky týkající se stěžovatelky; rozsudek byl vynesen dne 30. 4. 2002. Soud vyložil, že stávající právní úprava správního soudnictví provedená zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003, návrh na obnovu řízení, v němž bylo rozhodováno o opravném prostředku proti rozhodnutí kárné komise, nepřipouští. A nepřipouštěla jej ostatně ani předchozí právní úprava páté části občanského soudního řádu, podle které Městský soud v řízení sp. zn. 38 Ca 365/2001 postupoval. Nejvyšší správní soud učinil o přípustnosti návrhu na povolení obnovy stejné závěry a podanou kasační stížnost shora označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění se vedle povahy a přípustnosti obnovy řízení ve správním soudnictví zabýval též námitkou stěžovatelky ohledně obsazení senátu; o návrhu na povolení obnovy rozhodovala stejná předsedkyně jako o opravném prostředku proti rozhodnutí kárné komise. Kasační soud vyložil, proč stěžovatelkou namítané skutečnosti neodůvodňují vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování věci a proč je naopak žádoucí, aby o návrhu na obnovu řízení rozhodovali stejní soudci, kteří rozhodovali o původním návrhu. Podle stěžovatelky ale její návrh na povolení obnovy řízení odmítnout být neměl. Dle názoru stěžovatelky soudy tím, že se zabývaly pouze přípustností, a nikoliv také důvodností předmětného návrhu, jí protiprávně odňaly možnost využít opravného prostředku. Proces proto nelze označit za řádný. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná a je nutno ji odmítnout. Ústavní soud především konstatuje, že i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost a správnost napadených rozhodnutí, a to včetně jejich odůvodnění. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda napadeným rozhodnutím (rozhodnutími) nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Nic takového zde nezjistil. Stěžovatelčina argumentace vychází z blíže nevysvětleného přesvědčení, že její návrh byl přípustný a obecné soudy se navíc měly zabývat především jeho důvodností. S tím ale nelze souhlasit. Pravidla přípustnosti opravných prostředků ve správním soudnictví jsou obsažena v zákoně, jehož výklad a užití je na obecných soudech. Ústavní soud může do jejich činnosti zasahovat pouze za podmínek uvedených výše. V posuzované věci ale žádné stěžovatelčino základní právo porušeno nebylo. Oba soudy svá rozhodnutí opřely o jasné a jednoznačné pravidlo přípustnosti obnovy ve správním soudnictví, obsažené v soudním řádu správním. Zákon připouští obnovu pouze proti rozsudkům o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických strana a politických hnutí. Rozsudek, proti němuž stěžovatelčin návrh na obnovu směřoval, však byl vydán v jiném typu řízení. Protože procesní řád návrh stěžovatelky vůbec nepřipouštěl, nebylo ani možné, aby se soud zabýval jeho věcnou stránkou. Obecné soudy tedy postupovaly zcela v intencích hlavy páté Listiny, pokud stěžovatelčin návrh, jímž se domáhal obnovy řízení, odmítli. Ústavní soud tedy musel návrh stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2006 Stanislav Balík, v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.