II.ÚS 546/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šabatky, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Semtín 81, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3090/2025-266 ze dne 9. 12. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 30/2025-197 ze dne 14. 5. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 12 C 383/2023-158 ze dne 15. 11. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a dále a) Dagmar Víškové a b) Mgr. Veroniky Jakubovské, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

. Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel žalobou u Okresního soudu v Kutné Hoře ("okresní soud") domáhal proti vedlejším účastnicím zaplacení 5 000 000 Kč z titulu náhrady škody za majetek, který měl být zničen nebo odcizen při vyklizení nemovitých věcí v rámci exekuce vedené vedlejší účastnicí b) jako soudní exekutorkou pod sp. zn. 192 EX 7/20.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu vůči oběma vedlejším účastnicím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči vedlejší účastnici a) (výrok II) a vedlejší účastnici b) (výrok III). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem částečně změnil nákladový výrok III ohledně výše náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I), potvrdil zamítavý výrok a nákladový výrok vůči vedlejší účastnici a) (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vůči vedlejší účastnici a) (výrok III) a vedlejší účastnici b) (výrok IV).

4. Proti rozsudku okresního soudu i rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti (výrok I), ve zbylém rozsahu dovolání odmítl pro vady (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výroky III a IV). Uvedl, že dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pokračováním skutkové polemiky se soudy nižších stupňů a opakováním tvrzení stěžovatele. Z dovolání bylo podle Nejvyššího soudu patrné toliko to, že stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů o nedostatečné skutkové určitosti žaloby a namítá porušení některých ustanovení občanského zákoníku. Stěžovatel však podle Nejvyššího soudu nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.; pouze obecně uvedl, že dovolání podává z důvodu uvedeného v § 237 o. s. ř. a z důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že jeho žaloba o náhradu škody splňovala všechny zákonné náležitosti podle § 42 odst. 4 a § 79 o. s. ř. Bylo z ní podle něj zřejmé, komu je určena, kdo ji činí, proti komu směřuje, čeho se stěžovatel domáhá a z jakého důvodu. Stěžovatel v žalobě popsal movité věci, jejichž ztrátu nebo zničení tvrdil, doložil listiny, které se mu podařilo získat, a navrhl výslech svědků k prokázání existence dalších věcí a jejich umístění ve vyklizovaných nemovitostech. Závěr soudů nižších stupňů, že žaloba nebyla dostatečně skutkově určitá, považuje za nesprávný a za odepření soudní ochrany.

6. Stěžovatel dále tvrdí, že vedlejší účastnice neměly právo nakládat s jeho movitými věcmi podle své vůle a v rozporu se zákonem. Vedlejší účastnice b) měla podle něj všechny věci sepsat, zajistit a uložit tak, aby si je mohl převzít, a vedlejší účastnice a) měla umožnit jejich vyklizení nebo stěžovatele vyzvat k jejich převzetí. Soudy podle stěžovatele nerespektovaly ochranu vlastnického práva, zásadu souladu výkladu soukromého práva s Listinou ani zákaz výkladu vedoucího ke krutosti nebo bezohlednosti. Stěžovatel se v ústavní stížnosti soustředí především na nesouhlas se závěry okresního a odvolacího soudu; samostatnou argumentaci proti závěru Nejvyššího soudu, že dovolání trpělo vadami, v podstatě nerozvíjí.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma v části nákladového výroku III rozsudku okresního soudu, která byla změněna výrokem I rozsudku odvolacího soudu, protože Ústavní soud nemůže rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo zrušeno nebo změněno (nahrazeno).

8. Ústavní stížnost je přípustná pouze v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. V části směřující proti rozsudkům okresního a odvolacího soudu je nepřípustná. Odmítne-li totiž Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud je oprávněn zkoumat zásadně jen to, zda dovolání těmito vadami skutečně trpělo. Nezabýval-li se Nejvyšší soud dovoláním alespoň kvazimeritorně proto, že dovolatel řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, znamená to, že stěžovatel účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho práv poskytuje (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, bod 61).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že v části, v níž jsou splněny procesní předpoklady řízení, je zjevně neopodstatněná.

10. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům okresního a odvolacího soudu se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li již takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyňato z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné základní právo účastníků na soudní ochranu (srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010). Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, jimiž však ve skutečnosti netrpí, poruší tím právo účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014).

11. Ustanovení § 237 o. s. ř. vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Dovolatel je povinen formulovat právní otázku, kterou má Nejvyšší soud řešit, a současně vysvětlit, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení je naplněn a jakým způsobem. Nestačí tedy pouhý obecný odkaz na § 237 o. s. ř. ani nesouhlas s právním posouzením věci soudy nižších stupňů (viz nález sp. zn. II. ÚS 1625/21 ze dne 24. 11. 2021, body 27-28). Dovolatel musí zřetelně uvést, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit, která otázka má být dovolacím soudem vyřešena, případně proč má být právní otázka posouzena jinak (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023, bod 16). Platná právní úprava klade na dovolatele poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; nejde však o požadavky samoúčelné (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014).

12. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda dovolání skutečně trpělo vadami, pro které je nebylo možné projednat. Po seznámení s obsahem dovolání (ve znění jeho doplnění), které si za tímto účelem vyžádal, dospěl k závěru, že závěr Nejvyššího soudu není svévolný ani přepjatě formalistický.

13. Stěžovatel v dovolání obecně uvedl, že je podává "z důvodu uvedeného v ust. § 237" a "z důvodu podle § 241a, odst. 1" o. s. ř. Následně rozvíjel především nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů posoudily projednatelnost a skutkovou určitost žaloby, a opakoval skutková tvrzení o průběhu exekučního vyklizení a ztrátě movitých věcí. Stěžovatel neoznačil žádnou konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nevyložil, která otázka hmotného nebo procesního práva dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, ani neuvedl, od kterého dřívějšího řešení by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Nejvyšší soud proto ústavně konformně uzavřel, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti se závěrem o vadnosti jeho dovolání ani nepolemizuje.

14. Ústavní soud neshledal pochybení ani v tom, že Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání v části směřující proti rozsudku okresního soudu, neboť to odpovídá tomu, že dovoláním lze podle § 236 odst. 1 o. s. ř. napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli přímo rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel proti tomuto závěru žádnou samostatnou ústavněprávní argumentaci ani nevznáší.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu