II.ÚS 551/12

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. K. a J. K., zastoupených Jiřím Hřídelem, advokátem ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘE Hřídel a partneři s.r.o., se sídlem Písek - Vnitřní Město, Fráni Šrámka 136, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2011 č. j. 7 Co 2230/2011-56, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a F. S., bez právního zastoupení, jako vedlejšího účastníka, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Shrnutí řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. února 2012, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z důvodu porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 24. května 2011 č. j. 18 EXE 816/2011-10, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. srpna 2011 č. j. 7 Co 1701/2011-36, byla na návrh stěžovatelů nařízena exekuce k vymožení povinnosti odstranit stavbu chaty evidenční č. 7, stojící na pozemku st. p. č. 92 - zastavěná plocha v obci a k. ú. Vrcovice, okres Písek, a tento pozemek vyklidit a vyklizený předat oprávněným. Nařízena byla rovněž pro náklady oprávněných a soudního exekutora.

3. V rámci řízení podal vedlejší účastník jako povinný dne 3. června 2011 návrh na odklad exekuce do doby, než bude pravomocně skončeno řízení o jeho žalobě o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, resp. o jeho dalších návrzích. Protože mu pověřený soudní exekutor nevyhověl, byl tento návrh postoupen Okresnímu soudu v Písku, který jej usnesením ze dne 22. srpna 2011 č. j. 18 EXE 816/2011-40 zamítl. Dospěl totiž k závěru, že případné rozhodnutí o určovací žalobě nemůže mít vliv na existenci pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. S tímto závěrem se však neztotožnil Krajský soud v Českých Budějovicích, který naopak přisvědčil argumentaci vedlejšího účastníka, že pokud by byl ve výše uvedeném sporném řízení úspěšný, přicházelo by v úvahu zastavení řízení. Tím by totiž vstoupil do práv a povinností oprávněného a mohl by s návrhem na nařízení exekuce disponovat. Provedení výkonu rozhodnutí spočívající v odstranění chaty by tak založilo nezvratný stav, který by mohl povinného zásadním způsobem poškodit. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v této fázi nemohl předjímat výsledek sporného řízení, shledal podle § 266 odst. 2 občanského soudního řádu důvodnost návrhu a svým usnesením ze dne 31. října 2011 č. j. 7 Co 2230/2011-56 odložil předmětnou exekuci až do pravomocného rozhodnutí o určovací žalobě povinného. Právě proti tomuto usnesení směřuje ústavní stížnost.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadené usnesení vykazuje znaky svévole a představuje zásah do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces. Již návrh vedlejšího účastníka na odklad nařízené exekuce byl absolutně nesrozumitelný, vnitřně rozporný a obsahově nesouladný s § 42 odst. 5 občanského soudního řádu, neboť byl odůvodněn nejen podáním návrhu na zřízení věcného břemene, ale též návrhem na určení vlastnictví k pozemku a návrhem na obnovu řízení. Dále mají stěžovatelé za to, že obecné soudy pochybily, když je nevyzvaly k vyjádření se ani k návrhu na odklad nařízené exekuce, ani k následnému odvolání vedlejšího účastníka. V obou případech jim nebyla poskytnuta lhůta pro vyjádření. Tím došlo k porušení zásady rovnosti zbraní, jakož i práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, protože neměli přiměřený prostor se k návrhům vyjádřit.

5. Uplatněné námitky se ale týkají i právního závěru, podle kterého v dané věci byla splněna podmínka pro odklad exekuce ve smyslu § 266 odst. 2 občanského soudního řádu, jenž podle stěžovatelů zásadním způsobem vybočuje z mezí "předvídatelného a rozumného výkladu právní normy". Slovní spojení "lze očekávat", jež je obsaženo v tomto ustanovení, totiž nelze interpretovat tím způsobem, že pouhé podání určovací žaloby automaticky znamená i odklad výkonu rozhodnutí, aniž by měl soud k dispozici indicie nasvědčující tomu, že takové žalobě bude vyhověno. Takovýto výklad by ve svém důsledku vedl k absurdnímu jevu, kdy povinní budou opakovaně podávat nesmyslné žaloby, čímž dosáhnou odložení exekuce nebo dokonce její zmaření. Obdobný přístup nakonec zaujal i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 2081/10, kterým jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení odkladu exekuce, jenž byl odůvodněn pouze samotným faktem podání správní žaloby proti rozhodnutí o uložení pokuty.

6. Odvolací soud v dané věci aplikoval § 266 odst. 2 občanského soudního řádu mechanicky a jednostranně, a to v rozporu s jeho dosavadní výkladovou praxí a teoretickými východisky, když současně nepřihlédl ke skutečnostem svědčícím ve prospěch stěžovatelů. Ve svých závěrech vycházel jen z toho, že vedlejší účastník podal určovací žalobu, opomněl však vyhodnotit vyjádření stěžovatelů k ní, ve kterém zásadně zpochybnili úplnost a správnost jeho tvrzení. Vlastně vůbec neprovedl důkaz příslušným soudním spisem. Požadavek vyšší míry obezřetnosti v této exekuční věci, jenž je dán z důvodu možné nevratnosti již provedené exekuce, přitom vyložil způsobem, který se zcela vymyká účelu exekučního řízení a vykazuje znaky svévole.

7. Tím, že se napadeným usnesením prodlužuje stav, kdy stěžovatelé nemohou plnohodnotně vykonávat vlastnické právo ke svému pozemku, dochází rovněž k zásahu do jejich práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.

III. Vlastní posouzení

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 18 EXE 816/2011, přezkoumal v rozsahu uplatněných námitek, zda napadeným usnesením nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

9. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud povolán přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Kromě tohoto případu mu tak nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, což platí i pro možnost přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry nebo sjednocovat jejich judikaturu.

10. Stěžovatelé namítají omezení jejich práva vyjádřit se k návrhu na odklad exekuce, resp. k odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení soudu prvního stupně, a nesprávnost odvolacím soudem provedeného výkladu, resp. aplikace § 266 odst. 2 občanského soudního řádu.

11. Z příslušného spisu vyplývá, že odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení soudu prvního stupně, kterým zamítl jeho návrh na odklad exekuce z 3. června 2011, bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelů dne 30. září 2011 s přípisem, že jim soud toto odvolání zasílá na vědomí (č. l. 51). Krajský soud v Českých Budějovicích pak o odvolání vedlejšího účastníka rozhodl až 31. října 2011. Je tedy zřejmé, že ačkoliv stěžovatelé nebyli přímo vyzváni k vyjádření se k ústavní stížnosti, předmětné odvolání jim bylo komunikováno a současně měli dostatečný časový prostor pro případné vyjádření. V postupu odvolacího soudu tak nelze, a to i s ohledem na povahu a předmět daného řízení, spatřovat pochybení, jemuž by z hlediska zásady rovnosti účastníku řízení bylo možné přiznat ústavněprávní relevanci.

12. Pokud jde o právní závěr, že v projednávané věci byla splněna podmínka pro odklad exekuce, Ústavní soud se jím zabýval z toho hlediska, zda se jím odvolací soud nedopustil svévole nebo jiného pochybení, jež by svou povahou a intenzitou představovalo porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces. K takovémuto závěru by však bylo možné dospět toliko tehdy, pokud by úvahy odvolacího soudu postrádaly jakýkoliv rozumný důvod "očekávání" ve smyslu § 266 odst. 2 občanského soudního řádu, že řízení o žalobě vedlejšího účastníka může vést k určení jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku, a tím k odstranění vykonávaného titulu. O takovýto případ se však v dané věci nejedná.

13. Podmínka "lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven" otevírá relativně široký prostor pro soudní uvážení, kdy k závěru o protiústavní interpretaci nepostačuje pouhá možnost odlišného hodnocení významu jednotlivých výkladově určujících hledisek (srov. usnesení ze dne 27. června 2007 sp. zn. III. ÚS 865/06). Současně je třeba zdůraznit, že odklad provedení výkonu rozhodnutí má povahu dočasného opatření, jehož účelem je předcházet nepříznivým a později již mnohdy neodčinitelným následkům neprodleného provedení výkonu rozhodnutí. Soud přitom může i před uplynutím doby, na kterou byl odklad povolen, svým usnesením rozhodnout o pokračování výkonu rozhodnutí, pokud by vyšlo najevo, že podmínky pro jeho nařízení nebyly nebo nejsou dál splněny. Již tato dočasnost tak omezuje možnost porušení ústavně zaručených základních práv a svobod pouze na případy mimořádných excesů nebo extrémních vybočení z řádných procesních postupů.

14. Odvolací soud založil svůj závěr o důvodnosti odkladu exekuce na skutečnosti, že vedlejší účastník podal žalobu o určení vlastnictví k předmětnému pozemku, přičemž v případě svého úspěchu by tak mohl sám dát návrh na zastavení výkonu rozhodnutí [§ 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], protože by vstoupil do práv a povinností stěžovatelů jako dosavadních vlastníků. Zároveň v napadeném usnesení zdůraznil, že v dané fázi nemohl předvídat výsledek tohoto řízení a že případné odstranění chaty, k němuž má výkonem rozhodnutí dojít, by bylo nezvratné. Aniž by Ústavní soud na tomto místě jakkoliv hodnotil věcnou správnost aplikace § 266 odst. 2 občanského soudního řádu ze strany odvolacího soudu, neshledal v jeho odůvodnění nic, na základě čehož by napadenému usnesení bylo možné přiznat prvky svévole nebo excesu, jež by opodstatňovaly závěr o porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, příp. v jeho důsledku i jejich práva vlastnit majetek. Závěrem dodává, že vyjádření stěžovatelů k určovací žalobě vedlejšího účastníka nebylo v odvolacím řízení předestřeno, pročež odvolacímu soudu nelze vytknout, že se s ním v napadeném usnesení nevypořádal.

15. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatelů, pročež mu nezbylo, než jejich ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2012 Jiří Nykodým v. r. předseda senátu