II.ÚS 557/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Zhořelci 276, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2026, č. j. 23 Cdo 174/2026-406, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2025, č. j. 55 Co 372/2025-398, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 9. 2025, č. j. 59 C 375/2023-349, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024, č. j. 55 Co 290/2024-172, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 8. 2024, č. j. 59 C 375/2023-164, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, č. j. 55 Co 44, 45/2024-122 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 11. 2023, č. j. 59 C 375/2023-84, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a Republikového centra vzdělávání s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal na žalované (vedlejší účastnici) zaplacení částky 544 500 Kč s příslušenstvím, a to z titulu porušení povinnosti ze smluv o dílo. Stěžovatel v průběhu řízení požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 20. 11. 2023, č. j. 59 C 375/2023-84, žádost o ustanovení zástupce zamítl a osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal. K podanému odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 55 Co 44, 45/2024-122, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ústavní stížnost podaná proti shora uvedeným usnesením obecných soudů byla odmítnuta usnesením ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1734/24.

2. Poté, co stěžovatel soudní poplatek za žalobu nezaplatil, Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 27. 8. 2024, č. j. 59 C 375/2023-164, řízení zastavil. K podanému odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2024, č. j. 55 Co 290/2024-172, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

3. V následně podaném dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí o zastavení řízení stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Obě žádosti Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 10. 2. 2025, č. j. 59 C 375/2023-174, zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 19. 5. 2025, č. j. 55 Co 109/2025-186, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že se na straně stěžovatele nezměnily majetkové poměry a dovolání představuje zjevně bezúspěšné uplatňování práva.

4. Dne 2. 6. 2025 podal stěžovatel novou žádost o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, v níž tvrdil, že u něj došlo ke změně majetkových poměrů, když musí vynaložit 78 000 Kč na stomatologický zákrok a uhradit výdaje spojené s užíváním bytu ve výši 23 436 Kč. Obvodní soud pro Prahu 10 o nové žádosti věcně nerozhodl a usnesením ze dne 22. 8. 2025, č. j. 59 C 375/2023-313, stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolací řízení. Žádost o osvobození posoudil jako obstrukční procesní úkon, k němuž dále nepřihlížel. Poté, co stěžovatel soudní poplatek za dovolání nezaplatil, Obvodní soud pro Prahu 10 dovolací řízení usnesením ze dne 29. 9. 2025, č. j. 59 C 375/2023-349, zastavil. Podané odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2025, č. j. 55 Co 372/2025-398, potvrdil s tím, že návrh na osvobození od soudních poplatků, o němž bylo rozhodnuto dne 19. 5. 2025 byl zamítnut mimo jiné proto, že se jedná o bezúspěšné uplatňování práva.

5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2025, č. j. 55 Co 372/2025-398, podal stěžovatel dovolání s žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil usnesením ze dne 17. 2. 2026, č. j. 23 Cdo 174/2026-406, a to, aniž by stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolání. K žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť měl za to, že stěžovatel tímto úkonem nesleduje ochranu svého subjektivního práva, nýbrž vyvolání procesních obtíží a takový úkon nepožívá právní ochrany dle § 41a odst. 3 o. s. ř. II.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se obecné soudy řádně nezabývaly jeho majetkovými poměry a požadavek na zaplacení soudního poplatku za pokračování v soudním řízení byl nepřiměřený. Postup obecných soudů ve věci byl založen na libovůli, lhůta stanovená na zaplacení soudního poplatku byla příliš krátká a jednání soudu bylo nepředvídatelné. Stěžovatele nelze trestat zastavením řízení za to, že neměl prostředky na zaplacení soudního poplatku.

7. Pokud jde o usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 9. 2025, č. j. 59 C 375/2023-349, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2025, č. j. 55 Co 372/2025-398, má stěžovatel za to, že došlo k zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, aniž by soudy rozhodly o žádosti ze dne 2. 6. 2025 o přiznání osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta. Soud považoval dovolání za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva a z toho důvodu majetkové poměry stěžovatele dále nezkoumal. Stěžovateli tak bylo zamezeno v přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Soudy rozhodly o žádosti stěžovatele bez věcného posouzení, doložená změna majetkových poměrů přitom zakládala povinnost soudu žádost věcně projednat.

8. Stran napadeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že toto je v rozporu s ustanovením § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a s § 43a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatele nevyzval k zaplacení soudního poplatku a přehlédl, že v řízení nebyly posuzovány majetkové poměry stěžovatele. Pro absenci rozhodnutí dovolacího soudu o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, nebylo možno dovolací řízení zastavit. Postup Nejvyššího soudu je rozporný s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 375/26. Procesní postup stěžovatele v řízení nelze považovat za obstrukční, neboť v jiných řízeních mu osvobození od soudních poplatků přiznáno bylo. III.

9. Vzhledem k tomu, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost vykazovala vady, byl stěžovatel přípisem ze dne 4. 5. 2026 o těchto vadách poučen a k jejich odstranění mu byla stanovena soudcovská lhůta. Rozhodnutím České advokátní komory K č.j.: 10.04-000036/26-0015 ze dne 30. 4. 2026 byl stěžovateli určen advokát Mgr. Aleš Koubek (plná moc datovaná 14. 5. 2026), který odstranil vady návrhu s tím, že se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2026, č. j. 23 Cdo 174/2026-406. Dne 1. 6. 2026 byl Ústavnímu soudu doručen přípis advokáta Mgr. Petra Horáčka, LL.M. (plná moc datována 31. 5. 2026), který rovněž odstranil vady podání s tím, že se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ústavní soud považoval za právního zástupce stěžovatele Mgr. Petra Horáčka, LL.M., neboť jeho plná moc byla pozdějšího data.

10. Podstatu předmětné ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v posouzení toho, zda se obecné soudy při rozhodování o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a žádosti o ustanovení právního zástupce v řízení o dovolání podaném proti zastavení soudního řízení odchýlily od kautel spravedlivého procesu, či nikoliv (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).

11. Podle § 138 o. s. ř. může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť se dle jejich názoru jednalo právě o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou naplnění podmínek ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu řádně zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily.

13. Obecné soudy při hodnocení, zda v projednávané věci nejde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, zohlednily samotný obsah podaného dovolání. Dospěly k závěru, že stěžovatel v něm primárně brojil proti neosvobození od soudních poplatků a fakticky pouze opakoval svou předchozí argumentaci, aniž by relevantně zpochybnil samotný důvod zastavení řízení - nezaplacení soudního poplatku. V této souvislosti lze podotknout, že byla-li důvodem pro zamítnutí stěžovatelova návrhu na osvobození od soudních poplatků skutečnost, že se z jeho strany jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, argumentace ohledně nesprávnosti skutkových zjištění, která se vážou k jeho osobním a majetkovým poměrům, postrádá význam.

14. Stěžovateli lze přisvědčit, že obecné soudy o jeho druhé žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne 2. 6. 2025 nerozhodly samostatným usnesením. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčové, že se s tímto návrhem věcně vypořádaly v odůvodnění usnesení o zastavení řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09).

15. Namítá-li stěžovatel, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 375/26 je třeba nejprve rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků a teprve následně - v případě, že mu nevyhoví - účastníka znovu vyzvat k úhradě soudního poplatku, lze konstatovat, že stěžovatel byl k jeho úhradě vyzván usnesením ze dne 22. 8. 2025, č. j. 59 C 375/2023-313. V souvislosti se shora uvedeným procesním pravidlem je možno poukázat na komentářovou literaturu, která z něj připouští výjimky v situaci, kdy by jeho mechanickým uplatňováním mohlo docházet ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodováním o nich (JIRSA, J., BERAN, V., HAVLÍČEK, K., JANEK, K., KORBEL, F., MOTTL, T., PAĽKO, D., PETR, B., TREBATICKÝ, P., VACKOVÁ, M., VANČUROVÁ, K., VOJTEK, P., DOLEŽAL, M., LICHOVNÍK, T., SEDLÁK, V. Občanský soudní řád, 2. část. Soudcovský komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-6-9]. ASPI_ID KO99_p2b1963CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.).

16. Pokud stěžovatel napadl dovoláním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2025, č. j. 55 Co 372/2025-398 a svůj návrh spojil s návrhem na osvobození od soudních poplatků a návrhem na ustanovení advokáta, lze ho zcela odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2026, č. j. 23 Cdo 174/2026-406, které je řádně odůvodněno a z ústavního hlediska mu není čeho vytknout.

17. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se naplněním podmínek § 138 odst. 1 o. s. ř. odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily. Ústavní soud je toho názoru, že hodnocení provedené obecnými soudy je i z tohoto hlediska možno považovat za přiléhavé a ústavně konformní.

18. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud v části, v níž stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, č. j. 55 Co 44, 45/2024-122, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 11. 2023, č. j. 59 C 375/2023-84, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavní soudu pro nepřípustnost (napadená rozhodnutí byla předmětem ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. IV. ÚS 1734/24) a ve zbytku odmítl ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne:

10. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu