II.ÚS 567/2000
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla opodstatněná. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí, které zamítlo žalobu proti dodatečnému vyměření cla. Soud zjistil, že stěžovatel nebyl omezen v právu na spravedlivý proces ani na ochranu před orgánem veřejné správy. Rozhodnutí bylo v souladu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a § 127 celního zákona.
Rubrum
II. ÚS 567/2000 Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Ivany Janů věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Mgr. F.., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.6.2000, č.j. 10 Ca 121/2000-27, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení ze dne 12.9.2000, který byl doručen Ústavnímu soudu 25.9.2000, posléze doplněným, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.6.2000, č.j.10 Ca 121/2000-27, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ze dne 10.2.2000, č.j. 1350/738-01/99/I. Stěžovatel se domnívá, že uvedeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva a svobody vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení uvedených práv spatřuje ve změně pravomocného rozhodnutí o vyměření celního dluhu, přestože to procesní předpisy nepřipouštějí, jakož i v nedostatečném zjištění skutkového stavu věci, v jednostranném hodnocení některých důkazů v jeho neprospěch a v neprovedení jím navržených důkazů. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti vyvrací stěžovatelův názor ohledně použití procesních předpisů, když připomíná, že dodatečný platební výměr byl vydán v jiném řízení, odlišném od řízení původního, podle § 46 odst. 7 daňového řádu poté, co předchozí celní řízení bylo pravomocně ukončeno. Toto nové řízení se uskutečnilo po novelizaci celního zákona v době účinnosti zák. č. 113/1997 Sb. Proto se toto řízení řídilo daňovým řádem v souladu s § 320 písm. b) celního zákona. Protože nešlo o řízení zahájené před účinností novely celního zákona a v době účinnosti zákona neukončené, byl procesním předpisem upravujícím řízení o dodatečném doměření cla a daně daňový řád. Dále soud odkázal na § 127 celního zákona ve znění platném pro rok 1993, které umožňovalo následnou kontrolu po propuštění zboží za účelem ověření správnosti údajů v celním prohlášení, a to v desetileté lhůtě. K námitce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu soud uvedl, že bylo na stěžovateli, aby prokázal, že to, co uvedl v jednotné celní deklaraci, je správné, což bylo vyvráceno důkazy provedenými celními orgány (např. zdůraznil, že postrádá logiku úvaha, že by stěžovatelova rakouská obchodní partnerka do účetnictví zahrnovala příjmy, kterých nedosáhla a takové neexistující příjmy podrobovala dani podle rakouského práva). V závěru vyjádření soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Celní ředitelství České Budějovice, jako vedlejší účastník, trvá na stanovisku, že postup celního úřadu i odvolacího orgánu byl v souladu se zákonem, zejména proto, že řízení o dodatečném vyměření cla je řízením novým, též označovaným jako řízení dovyměřovací, které se musí řídit právní úpravou platnou v době zahájení tohoto řízení. Ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu vedlejší účastník polemizuje s konkrétními námitkami stěžovatele a uzavírá, že není vázán rozsahem návrhu účastníka a že se celní orgány zaměřily na důkazy rozhodné pro správné stanovení cla a DPH vybíraných při dovozu zboží. Celní ředitelství je přesvědčeno, že stěžovatel nebyl rozhodnutími celních orgánů zkrácen na svých právech; konkrétní návrh ohledně petitu stížnosti však nezformulovalo. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen advokátem a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 121/2000 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z předložených podkladů, stěžovatel podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu proti souboru 24 rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu České Budějovice. V žalobě namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, konkrétně ohledně kupní ceny dovezených osobních automobilů doložené příslušnými účetními doklady, a poukázal na údajné rozpory v obsahu jednotlivých důkazů. Dále stěžovatel uvedl, že pro nezaplacení doměřeného soudního poplatku přezkoumával Krajský soud pouze zákonnost jednoho z původně napadených rozhodnutí, konkrétně rozhodnutí ze dne 10.2.2000, č.j. 1350/738-01/99/I. Po jednání proběhnuvším dne 29.6.2000 soud žalobu zamítl. V odůvodnění soud vyložil základní pravidla formující průběh dokazování při vybírání cla a daně z přidané hodnoty celními orgány. Zejména zdůraznil, že je povinností účastníka prokázat správnost svých tvrzení, neboť nese důkazní břemeno. Soud zhodnotil důkazní řízení provedené celními úřady jako úplné a zaměřené na zjištění celní hodnoty dovezeného vozidla a skutečně zaplacenou cenu za tuto věc, přitom se zabýval i jednotlivými námitkami stěžovatele. Ústavní soud se zabýval, s ohledem na svoje postavení, ústavněprávní povahou posuzované věci. Z tohoto důvodu se připomíná, že Ústavní soud již opakovaně vyložil (např. nález ve věci sp. zn. III.ÚS 23/93, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, Praha 1994, str. 41 a násl.), za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a že předpokladem takového zásahu je zjištění, že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny (např. usnesení ÚS ve věci sp. zn. III.ÚS 82/94, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, Praha 1995, str. 223 a násl.). K namítanému dotčení na základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36 Listiny, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení práva na soudní ochranu. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo (zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny) obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen zopakoval argumenty, které již využil v předcházejících řízeních, tentokrát se snahou o jejich ústavně právní význam, stěžovateli se záměr nezdařil, neboť jeho tvrzení jsou pouhou polemikou se závěry soudu i správních orgánů. Neobstojí ani námitka, že došlo ke změně pravomocného rozhodnutí o vyměření celního dluhu, neboť dodatečný platební výměr byl vydán v novém řízení. Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. července 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu