Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 570/10

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2010-04-01 · odmítnuto pro nepřípustnost · ECLI:CZ:US:2010:2.US.570.10.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala výzvy exekutora k doplnění návrhu na nařízení exekuce předložením exekučního titulu. Soud uvedl, že napadené usnesení patří mezi dílčí procesní rozhodnutí, která nezasahují nezhojitelně do základních práv a svobod. Proto byla stížnost považována za nepřípustnou v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení exekučního řádu byl odmítnut jako součást nepřípustné stížnosti. Soud se nezabýval věcným posouzením návrhu, protože podmínky pro jeho projednání nebyly splněny.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 8, proti usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu v Bruntále ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. 005 EX 111/2010, spojené s návrhem na zrušení ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění zákona č. 286/2009 Sb., takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 1. 3. 2010, stěžovatel brojí proti usnesení soudního exekutora, jímž byl vyzván k doplnění návrhu na nařízení exekuce připojením originálu či úředně ověřené kopie exekučního titulu s poučením, že pokud nebude návrh doplněn a z tohoto důvodu nebude možné v exekučním řízení pokračovat, řízení bude zastaveno. Stěžovatel má za to, že postupem exekutora, který není soudem a není ani soudem pověřen prováděním úkonů exekuce, je porušeno jeho právo, aby dle čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 81 Ústavy výkon soudní moci v dané exekuční věci vykonával nezávislý soud a zákonný soudce. Protože výše popsaný protiústavní postup vyplývá z ustanovení § 35 odst. 1 a 2, § 39 odst. 1 a 2 a § 44 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 (dále jen "exekuční řád") ve znění dle změny provedené zákonem č. 286/2009 Sb., stěžovatel navrhuje dle § 64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušit I. ustanovení zákona č. 286/2009 Sb., Části první, - bodu 28. v části " Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi", - bodu 31., - bodu 32. v části "1) Exekutor, kterému došel návrh oprávněného na nařízení exekuce, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření k provedení exekuce (dále jen "pověření"). Neobsahuje-li návrh oprávněného všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo neurčitý, běží tato lhůta až ode dne doručení opraveného nebo doplněného návrhu, popřípadě exekučního titulu exekutorovi. 2) V žádosti exekutora o pověření provedením exekuce musí být označen exekutor, který má být pověřen provedením exekuce, s uvedením jeho sídla. Žádost musí být datována, musí dále obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků nebo obchodní firmu nebo název, sídlo a identifikační číslo, přesné označení exekučního titulu, datum jeho vykonatelnosti a uvedení povinnosti, která má být exekucí vymožena. Společně se žádostí exekutor soudu zašle návrh oprávněného na nařízení exekuce a všechny listiny, které k návrhu připojil. Žádost musí být podána na elektronickém formuláři a všechny listiny, které se soudu zasílají společně s ní, musí být zaslány v elektronické podobě; není-li to technicky možné, mohou být žádost i listiny zaslány v listinné podobě". II. ustanovení § 35 odst. 2 exekučního řádu ve znění platném do 31. 10. 2009 části věty první "exekutorovi nebo". III. ustanovení § 39 odst. 1 exekučního řádu ve znění platném do 31. 10. 2009 v části "exekutor nebo". IV. ustanovení § 44 odst. 1 exekučního řádu ve znění platném do 31. 10. 2009. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení, posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. V projednávané věci byl stěžovatel napadeným usnesením vyzván k doplnění návrhu na nařízení exekuce předložením exekučního titulu (§ 38 odst. 2 exekutorského řádu). Současně byl poučen o následcích neuposlechnutí výzvy, vyplývajících z ustanovení § 39 odst. 2 exekučního řádu. Uvedené usnesení, proti němuž není přípustný opravný prostředek (§ 202 odst. 1 písm. d) o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu) lze zařadit mezi dílčí procesní rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či se vyzývá k doplnění či opravení podání. Nejde tedy o rozhodnutí, kterým by bylo řízení ve věci pravomocně skončeno. Jinými slovy stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí, které v daném okamžiku nezasahuje nezhojitelně do jeho základních práv a svobod. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je ústavní stížnost, brojící proti takovému dílčímu rozhodnutí, nepřípustná (srov. usnesení II. ÚS 54/05 ze dne 22. 2. 2005, usnesení III. ÚS 2180/08 ze dne 24. 9. 2009). Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou. Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení ustanovení exekučního řádu ve znění dle změny provedené zákonem č. 286/2009 Sb. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadají tím současně i základní podmínky projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení příslušných ustanovení odmítl.