II.ÚS 578/2000
V PLATNOSTI- MS Brno 4 T 104/2000
- KS Brno 7 To 390/2000
- ÚS II.ÚS 578/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněnou žalobu. Stěžovatel se domníval, že byl bez zákonného důvodu vyslýchán a zbaven osobní svobody, což podle něj porušilo jeho právo na soukromí a na nezacházení ponižujícím způsobem. Soud konstatoval, že obecné soudy dodržely procesní řád a že jejich rozhodnutí nevykazují porušení ústavně chráněných práv. Závěr byl, že Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumat skutečnostní závěry obecných soudů, pokud nebylo zjištěno porušení základních práv.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Policie ČR o sdělení obvinění ze dne 7. 12. 1999, č. j. MVBM 1271/10-99, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. 4 T 104/2000, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 7 To 390/2000, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatel podal dne 27. 9. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 29. 9. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti shora označenému sdělení obvinění a usnesením, na základě kterých byl stěžovatel ponechán ve vazbě. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru byl dne 7. 12. 2000 bez zákonného důvodu vyslýchán policisty, a tím i zbaven osobní svobody. Policie ČR svým jednáním porušila jeho základní právo zakotvené v čl. 7 a v čl. 8 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. nedotknutelnost soukromí, právo na nezacházení ponižujícím způsobem a práva používat jen zákonných prostředků ze strany orgánů státní moci. Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně pak porušily právo stěžovatele na soudní ochranu, když svými usneseními nestranně nadržují policejním orgánům. Všechna napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele neslučitelná i se zásadami demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám občana podle čl. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření účastníků a vyjádření vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 10. 2000 navrhl odmítnutí podané stížnosti, neboť napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele. Městský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém sdělení ze dne 26. 10. 2000 uvedl, že nemá v současné době spis 4 T 104/2000 k dispozici. Policie ČR, Městský úřad vyšetřování v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 1. 11. 2000 uvedla, že stížnost stěžovatele považuje za účelovou, když tento úřad v celé věci postupoval v souladu s trestním řádem. Městské státní zastupitelství v Brně, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 30. 10. 2000 uvedlo, že se ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi postupem Policie ČR a právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry, které obecné soudy přijaly. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Princip zákazu libovůle v rozhodování má nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jeho porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici lze uzavřít, že uvedený princip v dosavadním průběhu trestního řízení porušen nebyl. Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatele na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody k ponechání ve vazbě. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Za tohoto stavu věci Ústavní soud návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Ústavní soud, s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti, nepožadoval již po stěžovateli odstranění vad plné moci, které spočívaly ve vadné substituční doložce a v udělení zmocnění pouze na podání ústavní stížnosti (§ 31 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. 5. 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.