II.ÚS 593/05

Plný text

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. G., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Mansfeldova 792/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 4 Tz 89/2005, a návrhu na zrušení § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Navrhovatel se, s odvoláním na porušení čl. 15 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost pro porušení zákona, podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatelova otce proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 14/91. V ústavní stížnosti navrhovatel uvádí, že si je vědom toho, že ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) vylučuje podání ústavní stížnosti ve prospěch zemřelého rodiče, což již Ústavní soud konstatoval v usnesení sp.zn. I. ÚS 536/01, ze dne 10. 10. 2001, rovněž se týkajícím ústavní stížnosti podané navrhovatelem ve prospěch zemřelého otce. Dle jeho názoru by však stížnost mohl podat u Evropského soudu pro lidská práva, přičemž by nemělo dojít k tomu , aby musel "obejít" Ústavní soud, který by se kvůli ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nemohl zabývat meritorním obsahem podaného návrhu. Dle navrhovatele lze uvedený problém řešit tím, že se odstraní limitující slovo "její" z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, čímž se uvolní prostor pro to, aby Ústavní soud mohl jednat o ústavních stížnostech všech osob, které jsou oprávněny jednat podle obecných předpisů. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení citovaného ustanovení. V další části ústavní stížnosti uvádí výhrady proti právním závěrům Nejvyššího soudu, zejména rozporuje stanovisko, že se Nejvyšší soud nemohl zabývat otázkou viny a že trest uložený zemřelému otci podle § 17 odst. 1 písm. c) zák. č. 86/1950 Sb. mohl splnit svůj účel, neboť jím bylo možné výchovně působit na ostatní členy společnosti. Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že ústavní stížnost podává navrhovatel ve prospěch zemřelého otce, přičemž si je vědom, že zákon o Ústavním soudu takový postup neumožňuje a navrhuje proto změnu zákona o Ústavním soudu která by jím podaný návrh projednat umožnila. Dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Dle § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z citovaných ustanovení je jednoznačně zřejmé, že zákon o Ústavním soudu projednání navrhovatelem podaného návrhu neumožňuje. Navrhovatel nesporně nebyl účastníkem řízení, z nějž vzešlo napadené rozhodnutí a ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu z povahy věci nemohlo být v řízení u obecných soudů aplikováno. Navrhovatel se tak svým návrhem v podstatě domáhá zásadní změny zákona o Ústavním soudu, a to cestou návrhu na zrušení shora uvedeného ustanovení. Nejedná se tedy o akcesorický návrh na zrušení části zákona ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu, nýbrž o přímý návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však fyzická osoba legitimována není. Dle § 64 zákona o Ústavním soudu totiž návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, vláda za podmínek uvedených v § 118 a dále ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 tohoto zákona. (O posledně uvedený případ se, jak je výše uvedeno, nejedná.) Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k zásahu do navrhovatelových základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, navrhovatel není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí. Navrhovatel ani není subjektem podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. a), b), c), d) zákona o Ústavním soudu aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení zákona, návrh nebyl ve smyslu § 74 a § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu podán spolu s ústavní stížností, jejímž předmětem by byly skutečnosti, které nastaly uplatněním právního předpisu, jehož zrušení je navrhováno, a navrhovatele je proto nutno považovat za osobu zjevně neoprávněnou k podání takového návrhu. Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2006 Stanislav Balík předseda senátu