II.ÚS 600/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ENVIRONMENT COMMERCE CZ s.r.o., sídlem Papírenská 1136/8, Praha 6, zastoupené JUDr. Vítem Kučerou, MBA, advokátem, sídlem Obrovského 2407, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2025 č. j. 20 Cdo 2347/2025-114, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025 č. j. 70 Co 187/2025-80 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 4. 2025 č. j. 34 EXE 2005/2024-62 a elektronickému platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 9. 2024 č. j. EPR 207098/2024-6, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 173 odst. 1 poslední věta, část za středníkem zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti HUBER CS spol. s r.o., sídlem Cihlářská 643/19, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Podle jejího názoru jejich vydáním soudy porušily její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojila návrh na zrušení ustanovení § 173 odst. 1 poslední věta v části za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.")

2. Proti stěžovatelce je podle vykonatelného elektronického platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 (obvodní soud) ze dne 26. 9. 2024 č. j. 207098/2024-6 vedena exekuce k vymožení částky 141 927,86 EUR s příslušenstvím. Provedením exekuce byla pověřena JUDr. Marie Sárová, soudní exekutorka Exekutorského úřadu Jihlava. Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce. Tvrdila, že exekuční titul, jímž je elektronický platební rozkaz, neměl být vůbec vydán z důvodu nepoctivého jednání vedlejší účastnice obchodní společnosti HUBER CZ spol. s r.o. (dále též "oprávněná") a neexistence vymáhaného nároku. Nepoctivé jednání oprávněné spatřovala stěžovatelka v tom, že oprávněná komunikovala s jednatelem povinné prostřednictvím datové schránky, ačkoliv si byla vědoma toho, že jednatel komunikuje převážně telefonicky či osobně. Dále uvedla, že nebyly naplněny podmínky pro vydání elektronického platebního rozkazu a jeho vydání je v rozporu s principy právního státu. I sám návrh na vydání elektronického platebního rozkazu měl dle stěžovatelky vady, pro které jej nalézací soud neměl vydat.

3. Obvodní soud napadeným usnesením stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce zamítl jako nedůvodný. Zdůraznil, že elektronický platební rozkaz obvodního soudu vydaný dne 26. 9. 2024 byl stěžovatelce doručen do její datové schránky dne 7. 10. 2024, a to fikcí doručení po uplynutí 10 dnů od dodání datové zprávy do datové schránky příjemce, aniž by se do schránky přihlásila oprávněná osoba. Obvodní soud odkázal na aktuální znění § 173 odst. 1 o.s.ř., dle kterého je platební rozkaz třeba doručit žalovanému do vlastních rukou; náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě nereagovala (nepodala odpor), a elektronický platební rozkaz tak nabyl účinků pravomocného rozhodnutí. K dalším námitkám stěžovatelky o neexistenci nároku, zdravotních obtížích jejího jednatele, ztrátě přístupu do datové schránky a o nepoctivém jednání oprávněné obvodní soud uvedl, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, dle které v tomto řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu. Obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet. Námitky uvedené v návrhu na zastavení exekuce měla stěžovatelka jako povinná uplatnit v rámci nalézacího řízení, ze kterého vzešel exekuční titul, v exekučním řízení se jimi již soud nemůže zabývat. Návrh na zastavení exekuce proto zamítl.

4. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka včasné odvolání. Městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti

5. Stěžovatelka opakuje své tvrzení, že elektronický platební rozkaz neměl soud vydat, neboť z návrhu oprávněné k jeho vydání nebylo možné dovodit, že uplatněné právo beze zbytku vyplývá ze skutečností v návrhu uvedených. Podle jejího názoru oprávněná nesplnila řádně svou smluvní povinnost provést montáž a zkoušku zboží, a nemohla se tedy platně po stěžovatelce domáhat zaplacení doplatku kupní ceny. Oprávněná navíc věděla, že jednatel stěžovatelky vzhledem ke svému věku běžně nepracuje s datovou schránkou a může se tedy stát, že doručení elektronického platebního rozkazu nezaznamená.

6. Soud měl podle názoru stěžovatelky exekuci vůči ní zastavit, neboť povede ke zjevné nespravedlnosti. Jejími námitkami se však obecné soudy v exekučním řízení odmítly zabývat s tím, že je měla uplatnit v nalézacím a nikoli exekuční řízení. Do uvedené situace by se však stěžovatelka nedostala nebýt změny ustanovení § 173 o.s.ř. provedené zákonem č. 180/2024 Sb. Novela totiž s účinností od 1. 7. 2024 umožnila náhradní doručení platebních rozkazů, pokud jsou doručovány prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Stěžovatelka považuje tuto novelu zavádějící právní fikci doručení při doručování elektronických platebních rozkazů za protiústavní a navrhuje zrušení novelizované části uvedeného ustanovení. Elektronický platební rozkaz je písemností, která má zásadní vliv na práva a povinnosti adresátů. Doručení fikcí, jakožto nástroj zcela výjimečný, by u takových případů neměl být zaváděn. Podle jejího názoru se jedná o zásadní zásah do práv osob, které mají zřízenou datovou schránku. Důvodová zpráva k novelizujícímu zákonu přitom nezbytnost a účelnost nové právní úpravy nevysvětluje. Není ani zřejmé, proč zákonodárce u klasického neelektronického platebního rozkazu stávající úpravu bez možnosti doručení fikcí ponechal.

7. Stěžovatelka připomíná, že povinnost právnických osob mít zřízenou datovou schránku zavedl zákon č. 261/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2023. Obdobnou povinnost mají i podnikající fyzické osoby. Fyzické osoby přitom takovou povinnost nemají a datová schránka jim bude zřízena pouze na jejich žádost. Ustanovení § 173 odst. 1 o.s.ř. po novele má proto podle stěžovatelky diskriminační povahu, neboť důsledky dopadají pouze na subjekty, které datovou schránku zřízenou mají. Právnické osoby a podnikající fyzické osoby navíc neměly možnost volby, zda si datovou schránku zřídí, neboť jim byla zřízena ze zákona. Ani fyzické osoby, které si datovou schránku zřídily dobrovolně, nemohly přijetí novely zavádějící fikci rozumně očekávat. Novela navíc neobsahuje žádná přechodná ustanovení a neřeší, zda uplatňovaný nárok vznikl již před její účinností, což by mohlo zakládat nepravou retroaktivitu.

8. Stěžovatelka upozorňuje, že v České republice mnoho zřízených datových schránek zůstalo neotevřených. To podle ní představuje nebezpečí, že do nich mohou být doručeny a následně přiznány neexistující žalobní nároky, jak tomu bylo u ní. Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud ustanovení § 173 o.s.ř. v novelizované části zrušil.

III. Posouzení procesních předpokladů

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

10. Stěžovatelka považuje ústavní stížnost za přípustnou z toho důvodu, že proti napadenému elektronickému platebnímu rozkazu nemohla podat odpor (§ 174 ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř.), resp. že byla-li na něm chybně vyznačena doložka právní moci, nemá k dispozici žádný opravný prostředek.

11. Ústavní soud vychází z toho, že doručil-li obvodní soud elektronický platební rozkaz do datové schránky stěžovatelky, mohla proti němu podat odpor, jakmile se o jeho existenci dozvěděla (a případně jej spojit se žádostí o navrácení lhůty). Pokud by ho následně soud pro opožděnost odmítl, mohla proti takovémuto usnesení o odmítnutí dále brojit odvoláním [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2290/11 a ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 1289/15]. Na právu podat odpor nic nemění, že na napadeném rozhodnutí již obvodní soud vyznačil doložku právní moci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2023 sp. zn. II. ÚS 3217/23). Z uvedeného je patrno, že vůči nyní napadenému elektronickému platebnímu rozkazu stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

13. Podstata přezkoumávané věci spočívá v posouzení oprávněnosti postupu obvodního soudu, který nevyhověl stěžovatelčinu návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatelka se o exekučnímu příkazu doručeném do její datové schránky dozvěděla pozdě s odůvodněním, že její jednatel běžně s datovou schránkou nepracuje. Za tohoto stavu se obecné soudy ve vykonávacím řízení správně zabývaly otázkou, zda stěžovatelce byl v předchozím řízení řádně doručen exekuční titul (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1357/10).

14. Datová schránka je elektronické úložiště, které je určeno k: a) doručování orgány veřejné moci, b) provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci, c) dodávání dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob (§ 2 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.). Smyslem zavedení datových schránek bylo přiblížení orgánu veřejné moci občanovi prostřednictvím elektronických nástrojů, zrychlení řízení a zefektivnění komunikace mezi občanem a orgánem veřejné moci. (srov. důvodová zpráva k zákona č. 300/2008 Sb.). Pro orgány veřejné moci je doručování osobám, které mají zřízenou datovou schránku, stanoveno jako prioritní, pokud to zvláštní zákon či povaha písemnosti nevylučuje (srov. § 17 zákona č. 300/2008 Sb, a sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015).

15. S účinností od 1. 7. 2024 novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 180/2024 Sb. zavedla pro případ doručování elektronického platebního rozkazu do datové schránky adresáta fikci doručení. V případě náhradního doručování je tak v ustanovení § 173 o. s. ř. konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo se do datové schránky nepřihlásil a písemnost si tedy fakticky nepřevzal. Právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 115).

16. Obvodní soud se při doručování elektronického platebního rozkazu ze dne 26. 9. 2024 řídil platnou a účinnou právní úpravou § 173 odst. 1 o.s.ř. Podle ní je platební rozkaz třeba doručit žalovanému do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení, což však neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka má jakožto obchodní společnost zapsaná do obchodního rejstříku zřízenou datovou schránku, došlo k doručení písemnosti na základě zákonné fikce. Obvodní soud při doručování postupoval v zákonných mezích s důsledky, které byly pro stěžovatelku plně předvídatelné. Ze zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, vyplývá, že komunikace skrze datovou schránku je zcela přičitatelná osobě, které byla datová schránka zřízena. Na základě tohoto zákona účinného od 1. 7. 2009 byla právnickým osobám zřízena datová schránka za účelem doručování úředních písemností. K otázce odpovědnosti držitelů datových schránek a povinnosti jejich pravidelné kontroly Ústavní soud již 1. 12. 2011 v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2594/11 připomněl názory odborné veřejnosti, dle nichž doručování do datových schránek bude nesporně klást "extrémní důraz na odpovědnost každého z nás a zejména pak na důsledný systém pravidelné kontroly datových schránek a do nich doručovaných datových zpráv. Neodpovědným se nepromíjí a více než kdy jindy tedy bude platit latinské přísloví vigilantibus iura scripta sunt, tedy že právo náleží bdělým. (Jan Šafra: Datové schránky a změny občanského soudního řádu v oblasti doručování, uveřejněno též v ASPI pod id. č. LIT34263CZ). Argumentace stěžovatelky svědčí o přinejmenším nedbalém přístupu k možnému doručení úředních písemností s vážným dopadem do jejích práv. Jako osobě práva znalé, jí, resp. jejímu statutárnímu orgánu, musí být známo, že již více než deset let jí do datové schránky mohou být doručovány důležité písemnosti, jako např. soudní rozhodnutí, předvolání k podání vysvětlení, dodatečný platební výměr a další. Statutárnímu orgánu stěžovatelky nic nebránilo, aby administrací spojenou s doručováním písemností do datové schránky pověřil důvěryhodnou osobu.

17. Uvedené okolnosti případu, které obecné soudy podrobně popsaly v odůvodnění rozhodnutí, nepředstavovaly oprávnění pro zásah exekučního soudu do vykonatelného exekučního titulu. I pro danou věc platí, že exekuční soud zásadně nemá pravomoc přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, které je exekučním titulem, a je povinen vycházet z jeho obsahu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24, a nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155), usnesení ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. I, ÚS 2076/24]. Výjimky z tohoto pravidla byly Ústavním soudem řešeny např. v případech exekucí vedených na základě rozhodčích nálezů [např. nález sp. zn. I. ÚS 3962/18 ze dne 6. 4. 2021 (N 68/105 SbNU 226)], což není situace projednávané věci.

18. Vzhledem k tomu, že podmínky doručení fikcí byly splněny, považoval i soud elektronický platební rozkaz za řádně doručený. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

19. Pokud stěžovatelka opírá svůj návrh na zrušení napadených rozhodnutí o zásah do jejích základních práv, který měl být založen již samotným vydáním elektronického platebního rozkazu, nemůže jí Ústavní soud přisvědčit. Ačkoli stěžovatelka uplatňuje námitky proti způsobu doručování, není možno jimi omluvit její nedbalost při jednání se státními orgány. Přednostní doručování do datových schránek je stanoveno právním řádem pro většinu procesních předpisů, čemuž odpovídá i nutnost pravidelně kontrolovat datové schránky subjekty, jimž byly zřízeny. V zájmu zachování fungování úředního styku je tedy třeba trvat na tom, aby tyto subjekty vynakládaly dostatečnou obezřetnost při jejich užívání. Nelze tak vytknout nikomu jinému než stěžovatelce samotné, že nevyvinula úsilí alespoň postačující k tomu, aby všechny zprávy, které přicházejí do datové schránky, byly včas vypořádány.

20. Pokud tedy jde o námitky stěžovatelky ohledně doručení, jehož proces ani sama stěžovatelka neoznačuje za vadný, a s tím související vznik povinnosti uložené řádně doručeným soudním rozhodnutím, Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení na straně soudů neshledal. Námitky stěžovatelky jsou čistě účelové a nemohou zpochybnit ústavnost napadených rozhodnutí.

21. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. K návrhu stěžovatelky na zrušení napadené částí občanského soudního řádu Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu