II.ÚS 601/11
V PLATNOSTI- ÚS Pl.ÚS 18/06
- ÚS II.ÚS 601/11
Ústavní soud odmítl návrh na zrušení jednotlivých ustanovení právních předpisů, protože podatel nebyl oprávněn podat ústavní stížnost, která by byla předpokladem pro projednání návrhu. Soud se opřel o § 64 odst. 1 písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu, podle nichž je návrh na zrušení zákona přípustný jen spolu s ústavní stížností. Návrh na vyslovení neslučitelnosti ústavních ustanovení s Preambulí a článkem 1 Listiny byl odmítnut, protože Ústavní soud nemá pravomoc k vyjádření k návrhům bez konkrétního právního sporu. Stejným základem bylo odmítnuto i požadavky na zrušení vlastního nálezu Ústavního soudu, protože proti jeho rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci JUDr. V. K., o návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení některých právních předpisů, o návrhu na vyslovení neslučitelnosti čl. 27 odst. 2, 3, 4 a 5, čl. 65 odst. 1 a 3 a čl. 86 odst. 1 a 2 Ústavy ČR s její Preambulí a čl. 1 Listiny, a o návrhu na zrušení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/06, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2011 se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil některé části zákonů, a to konkrétně ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ustanovení § 139 odst. 1 písm. c), d) a § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (ve znění pozdějších předpisů), ustanovení § 257 odst. 2, první věty, § 258, poslední věty, a § 316 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (ve znění pozdějších předpisů), ustanovení § 1, § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů), části ustanovení § 28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (ve znění pozdějších předpisů), části ustanovení § 116 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů), a konečně zrušení ustanovení § 17 v části odst. 1, odst. 2, části odst. 3, odst. 4, předposlední věty, a odst. 6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Dále se po Ústavním soudu domáhal, aby vyslovil svůj názor o neslučitelnosti čl. 27 odst. 2, 3, 4 a 5, čl. 65 odst. 1 a 3 a čl. 86 odst. 1 a 2 Ústavy ČR s její Preambulí a čl. 1 Listiny, a navrhoval zrušení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/06. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady věcného projednání návrhu podle zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní soud se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a pravomoci, zejména Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud nemůže tyto zákonné kompetence překračovat už vzhledem k čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Rušit zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení je Ústavní soud oprávněn toliko v mezích zmocnění vyplývajícího z čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR, tedy je-li takový zákon nebo jeho část v rozporu s ústavním pořádkem. Podle § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu může být návrh na zrušení zákona jednotlivou osobou podán toliko spolu s ústavní stížností, nastala-li uplatněním napadeného zákona skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a je-li podle tvrzení stěžovatele napadený zákon v rozporu s ústavním zákonem. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Z návrhu na zahájení řízení musí být mimo jiné patrno, co návrh sleduje a čeho se navrhovatel domáhá (viz § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud po přezkoumání projednávaného návrhu nedospěl k závěru, že by se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedených jednotlivých ustanovení právních předpisů v souvislosti s ochranou svých základních práv prostřednictvím ústavní stížnosti proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí, opatření či zásahu orgánu veřejné moci, k němuž by došlo na základě uvedených právních předpisů. Samotné přesvědčení stěžovatele, i když svým způsobem argumentačně propracované, bohužel v žádném možném výkladu nelze považovat za návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona o Ústavním soudu, a na základě takového podání tedy nemůže dojít ani k zahájení řízení o zrušení zákona ve smyslu § 64 odst. 1 písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto kvalifikoval návrh na zrušení shora uvedených ustanovení právních předpisů jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a nezbylo mu než jej odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Jak už Ústavní soud výše konstatoval, rozsah jeho kompetencí je striktně stanoven v čl. 87 Ústavy ČR a dále rozveden zákonem o Ústavním soudu. Z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu a z ústavního pořádku ČR nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán k tzv. akademickým výrokům, kterými by rozhodoval o nedostatečnosti právní úpravy ve smyslu požadovaném navrhovatelem. Vyslovení názoru o neslučitelnosti čl. 27 odst. 2, 3, 4 a 5, čl. 65 odst. 1 a 3 a čl. 86 odst. 1 a 2 Ústavy ČR s její Preambulí a čl. 1 Listiny, bez jakékoli další právní funkce, je podle názoru Ústavního soudu konstatováním, ke kterému není Ústavní soud příslušný, a proto v této části musel být návrh odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i ohledně návrhu na zrušení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/06. Řízení před Ústavním soudem vychází z koncepce koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví, jež probíhá - logicky, jakož i podle své institucionální struktury - v režimu jednoinstančním; proti vlastnímu rozhodnutí Ústavního soudu tak již zásadně (srov. ustanovení § 43 odst. 3 a ustanovení § 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, á contr. § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu) není přípustný opravný prostředek. Ústavní soud je vázán ústavněprávními limity danými čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, tedy může vykonávat státní moc pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud přesto navrhovatel rozhodnutí Ústavního soudu napadl, Ústavní soud musí konstatovat, že ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu k projednání takového návrhu není oprávněn. Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než posuzovaný návrh odmítnout z části podle § 43 odst. 2 písmena b) z důvodů uvedených v § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a z části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Vzhledem k uvedenému se jevilo nadbytečným vyzývat navrhovatele k odstranění vad podání (stěžovatel nebyl řádně zastoupen, jak to vyžaduje ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.