II.ÚS 602/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Paly, zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018 č. j. 2 As 319/2018-45, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, přiloženého rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, stěžovatel byl ve správním řízení uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl dopustit tím, že řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu (konkrétně měl dle provedeného rozboru v krvi nejméně 0,44g/kg alkoholu), za což mu byla uložena pokuta ve výši 8 000 Kč a sankce zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") stěžovatelovu žalobu proti správnímu rozhodnutí rozsudkem ze dne 5. 9. 2018 č. j. 20 A 20/2016-114 zamítl.

3. Stěžovatel podal dne 2. 10. 2018 proti zamítavému rozsudku blanketní kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ve které pouze odkázal na zákonné vymezení důvodů kasační stížnosti [konkrétně § 103 odst. 1 písm. a), b), a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")] a uvedl, čeho se podáním domáhá. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 10. 2018 č. j. 2 As 319/2018-36 stěžovatele vyzval k doplnění kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce o důvody, pro které stěžovatel napadá výše označený rozsudek krajského soudu č. j. 20 A 20/2016-114, přičemž stěžovatele poučil, že nevyhoví-li výzvě k odstranění vad kasační stížnosti ve stanovené lhůtě, soud kasační stížnost odmítne podle § 37 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. Usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 6. 11. 2018. Kasační stížnost byla stěžovatelem, resp. jeho nově zvoleným zástupcem doplněna ve čtvrtek 7. 12. 2018 v 16:38 hod. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost usnesením ze dne 19. 12. 2018 č. j. 2 As 319/2018-45 odmítl z důvodu, že stěžovatel kasační stížnost přes výzvu soudu v rozporu s § 106 odst. 3 s. ř. s. nedoplnil v zákonné lhůtě jednoho měsíce.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že již v podání ze dne 2. 10. 2018 dostatečně vymezil důvody kasační stížnosti. Upozorňuje navíc, že Nejvyšší správní soud má podle § 109 odst. 4 s. ř. s. povinnost zkoumat některé vady z úřední povinnosti. Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu č. j. 20 A 20/2016-114 byla zcela zjevná, neboť krajský soud nevypořádal námitky stěžovatele proti znaleckému posudku zaslané soudu dne 29. 6. 2018, ani s námitkou týkající se absence zavinění stěžovatele a souvisejícím odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel zdůrazňuje, že součástí práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na přístup k soudu. Nejvyšší správní soud nemůže přehlédnout vadu, kterou je povinen zkoumat z úřední povinnosti; pokud se soud domníval, že ostatní kasační důvody nejsou dostatečně vymezeny, měl povinnost se z úřední povinnosti zabývat nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Vzhledem k této vadě, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, nebyla splněna podmínka stanovená v § 37 odst. 5 s. ř. s., že v řízení není z důvodu neodstranění vad možné pokračovat. Stěžovatel je dále toho názoru, že Nejvyšší správní soud měl kasační stížnost projednat, neboť v době rozhodování o odmítnutí kasační stížnosti již měl doplnění k dispozici. Stěžovatel rozporuje, že by lhůta uvedená v § 106 odst. 3 byla lhůtou propadnou. Pro srovnání odkazuje na judikát Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 5 Tdo 1261/2007, podle kterého může odvolací soud odvolání odmítnout pouze v situaci, kdy nemá k dispozici odůvodnění odvolání ve chvíli, kdy rozhoduje. Ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. je třeba ústavně konformně vyložit tak, že pokud má soud k dispozici odůvodnění kasační stížnosti v době, kdy rozhoduje, je kasační stížnost projednatelná, ačkoli doplnění odůvodnění bylo soudu doručeno až po uplynutí stanovené lhůty. Závěrem stěžovatel uvádí, že v řízení řešená otázka odchylky měření alkoholu v krvi má zásadní význam přesahující zájem stěžovatele.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.

7. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud uvádí, že v rozporu s právem na přístup k soudu není, pokud zákonná úprava stanoví podmínky řízení, které musí být splněny pro to, aby se soud zabýval podaným návrhem věcně, a trvá-li soud důsledně na jejich dodržování. Tyto procesní podmínky řízení jsou totiž důležité z hlediska předvídatelnosti rozhodování soudů, snižují nežádoucí entropii a potenciální svévoli. Jejich naplňování je proto třeba vnímat i jako jeden z nezbytných atributů právního státu. Bez splnění procesních podmínek se soud návrhem vůbec věcně zabývat nemůže, a to ani s ohledem na vady, které v řízení o věci samé zkoumá z úřední povinnosti.

8. Ohledně problematiky lhůt a formálních náležitostí podání je třeba poznamenat, že dodržování těchto požadavků na právní jednání je nezbytně nutné k tomu, aby soudní systém fungoval řádně a předvídatelně. Tato omezení a dodatečné požadavky slouží k ochraně soudního systému před tím, aby soudy vyšších instancí a stupňů byly zahlceny množstvím nekvalifikovaných a zjevně neopodstatněných podání. Lhůty k uplatnění procesního prostředku musí být nastavené tak, aby jednotlivec vůbec měl možnost tyto lhůty splnit. Nesmějí být nepřiměřené a nesmějí ani způsobit nerovnost stran řízení. Z tohoto důvodu existuje fikce stavění lhůt, respektive možnost jejího prodloužení.

9. Podle § 106 odst. 1 s. ř. s. kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Ustanovení § 37 platí obdobně. Podle § 106 odst. 3 s. ř. s. nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc.

10. Jak vyplynulo z Ústavním soudem vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel podal kasační stížnost, aniž by v rozporu se zákonem požadovanými náležitostmi kasační stížnosti uvedl důvody, pro které rozsudek krajského soudu napadá. K jejich doplnění v zákonem stanovené lhůtě byl Nejvyšší správním soudem vyzván a zároveň poučen o následcích nedoplnění náležitostí kasační stížnosti. Stěžovatel na výzvu soudu reagoval opožděně, aniž by využil možnosti podat žádost o prodloužení lhůty.

11. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud postupoval plně v souladu se zákonem. Stěžovatele řádně vyzval i poučil, následně pak kasační stížnost odmítl. I v soudním řízení správním platí zásada "nechť si každý střeží svá práva", a zároveň zásada dispoziční, kdy navrhovatel je "pánem sporu". Odkazuje-li stěžovatel na soudní praxi trestních soudů, pak tento přístup nemá žádný vliv na praxi v soudním řízení správním. Ústavní pořádek ve vztahu ke správnímu soudnictví negarantuje právo na vícestupňové soudní řízení, ani nevyžaduje takto vstřícný přístup vůči jednotlivci. Stěžovatelem učiněné pochybení v předchozím řízení jde proto k jeho tíži a Nejvyšší správní soud za ně není odpovědný. Nutno dodat, že jednoměsíční lhůta na doplnění vad kasační stížnosti je dle názoru Ústavního soudu dostatečně dlouhá; zejména pokud Nejvyšší správní soud stěžovatele v nyní projednávaném případě a plně v souladu se zákonem poučil o tom, jakou vadu má podatel opravit či odstranit, a jakým způsobem a v jaké lhůtě má tyto kroky učinit. Rovněž se v posuzovaném případě nemůže jednat o výjimku stanovenou Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639), neboť opožděné podání bylo zástupce stěžovatele do datové schránky soudu doručeno až druhý den v pozdních odpoledních hodinách, konkrétně v 16:38 hod. (k tomu viz výstup z ISNSS na č. l. 43 spisu Nejvyššího správního soudu).

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkané základní právo stěžovatele napadeným rozhodnutím porušeno nebylo. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2019 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu