II.ÚS 605/2000
V PLATNOSTI- VS Praha 5 Cmo 558/99-140
- ÚS II.ÚS 605/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nepodali návrh na přezkum rozhodnutí dovolacího soudu, které je podle zákona předpokladem pro přípustnost stížnosti. Soud zdůraznil, že ústavní stížnost musí být podána proti rozhodnutí posledního prostředku ochrany práva, jinak by docházelo ke zpochybnění právní jistoty. Rozhodnutí o přípustnosti dovolání bylo v rámci řízení závěrečným a nebylo napadáno. Soud se opřel o § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zásadu právní jistoty.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1. J. P. a 2. J. P., zastoupených JUDr. M. C., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 1999, č. j. 44 Cm 127/97-80, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č. j. 5 Cmo 558/99-140, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavnímu soudu byla dne 11. 10. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů podaná podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ve které stěžovatelé napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně čl. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 8. 4. 1999, č. j. 44 Cm 127/97-80, mimo jiné tak, že povolil k uspokojení pohledávky žalobce - Komerční banky, a. s., ze smlouvy o úvěru reg. č. 04-0342-01-15402 prodej nemovitosti - domu č. p. 151 v jejich vlastnictví v kat. úz. S. Vrchní soud v Praze pak připustil k návrhu Komerční banky, a. s., změnu návrhu, změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl rozsudkem ze dne 22. 3. 2000, č. j. 5 Cmo 558/99-140, kromě jiného tak, že uložil stěžovatelům povinnost zaplatit Komerční bance, a. s., částku 1.760.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž ve vztahu ke stěžovatelům je Komerční banka, a. s., oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy, t. j. domu č. p. 151 a pozemky s ním spojenými.. Stěžovatelé v průběhu řízení rovněž podali i návrh na připuštění dovolání. Vrchní soud návrhu stěžovatelů nevyhověl a rozhodl tak, že dovolání se nepřipouští. Stěžovatelé v zákonné lhůtě dovolání podali a dne 21. 11. 2001 doručili Ústavnímu soudu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2001, č. j. 29 Cdo 2606/2000-182, kterým bylo dovolání stěžovatelů shledáno Nejvyšším soudem jako přípustné, podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, avšak nebylo shledáno důvodným, a bylo proto zamítnuto. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli pouze rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, avšak nenapadli již rozhodnutí dovolacího soudu, které je ve věci nepochybně tím rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva zákonem poskytovaném. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze by totiž v projednané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. 4. 2002 Vojtěch Cepl soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.