II.ÚS 616/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace HODBOĎ s. r. o., sídlem Pod Hrází 472, Český Krumlov, zastoupené JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem, sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 844/2025-677 ze dne 18. 12. 2025, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1153/2024-643 ze dne 15. 11. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 9 C 100/2020-601 ze dne 21. 6. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a Bc. Petra Kroniky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka žalobou u Okresního soudu v Českém Krumlově ("okresní soud") domáhala proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení 381 338 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ceny díla podle smlouvy o dílo ze dne 16. 1. 2017, jejímž předmětem byla rekonstrukce a přístavba rodinného domu. Vedlejší účastník se žalobě bránil mimo jiné uplatněním práva na slevu z ceny díla z důvodu jeho vadného provedení.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

4. Obecné soudy dospěly k závěru, že dílo vykazovalo podstatné a neodstranitelné vady, které odůvodňovaly právo vedlejšího účastníka na slevu z ceny díla ve výši převyšující žalobou uplatněný doplatek ceny. Nepřisvědčily přitom obraně stěžovatelky, že odchylky od projektové dokumentace představovaly smluvené změny díla, neboť uzavřely, že k účinné změně smlouvy o dílo v tvrzeném rozsahu nedošlo.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka zaprvé namítá, že obecné soudy svévolně a nedostatečně odůvodněně vyložily rozsah smluvního zastoupení Ladislava Muka, který byl ve smlouvě o dílo označen jako zástupce vedlejšího účastníka ve věcech smluvních a technických. Tvrdí, že soudy namísto výkladu konkrétního smluvního ujednání vycházely především z obecné představy o obvyklém poslání technického dozoru. Opomenuly rovněž posoudit její dobrou víru a použít § 441 a § 444 občanského zákoníku, přestože vzhledem k obsahu smlouvy i následnému jednání stran měla důvod předpokládat, že Ladislav Muk byl oprávněn sjednávat změny smlouvy o dílo.

6. Zadruhé stěžovatelka vytýká obecným soudům přepjatě formalistický přístup při posouzení změn smlouvy o dílo. Namítá, že účastníci smlouvu v průběhu realizace stavby fakticky měnili jiným způsobem než písemnými dodatky, přičemž soudy odmítly zohlednit jejich skutečnou vůli a nezabývaly se aplikací § 582 odst. 2 občanského zákoníku.

7. Zatřetí stěžovatelka zpochybňuje hodnocení znaleckého dokazování. Namítá zejména rozpory ve znaleckém posudku, nesprávné posouzení některých vytýkaných vad, stanovení výše slevy z ceny díla i nedostatečné zohlednění ostatních provedených důkazů, včetně soukromého znaleckého posudku a podkladů z kolaudačního řízení.

8. Začtvrté stěžovatelka namítá, že jí Nejvyšší soud formalistickým odůvodněním odepřel přístup k dovolacímu přezkumu. Tvrdí, že v dovolání předložila dosud neřešené právní otázky týkající se výkladu smluvního zastoupení a ochrany dobré víry, Nejvyšší soud je však bez věcného přezkumu odmítl s tím, že ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním. Podle stěžovatelky přitom napadené rozhodnutí záviselo právě na řešení těchto právních otázek.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

12. K první námitce stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se významem smluvního označení Ladislava Muka jako zástupce vedlejšího účastníka ve věcech smluvních a technických zabývaly. Nevyšly přitom pouze z obecné představy o postavení technického dozoru, nýbrž posuzovaly obsah smlouvy, sjednaný způsob jejích změn, povahu provedených odchylek i okolnosti, za nichž k nim došlo. Na základě těchto skutečností dospěly k závěru, že jednání s Ladislavem Mukem nevedlo ke změně předmětu smlouvy v rozsahu tvrzeném stěžovatelkou (srov. zejména body 12 a 13 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud v tomto výkladu smlouvy ani jeho odůvodnění neshledal znaky svévole.

13. Ani druhá námitka stěžovatelky není opodstatněná. Obecné soudy nezaložily své závěry pouze na nedodržení sjednané písemné formy změn smlouvy, ale současně hodnotily, zda jednotlivé odchylky byly výsledkem shodné vůle smluvních stran, kdo je sjednával a zda k nim byl Ladislav Muk oprávněn (srov. body 40 až 42 rozsudku okresního soudu a body 11 až 13 rozsudku odvolacího soudu). Za této situace nelze jejich postup považovat za přepjatě formalistický, ani jim vytýkat, že samostatně neaplikovaly § 582 odst. 2 občanského zákoníku.

14. Rovněž třetí námitka proti hodnocení znaleckého posudku není opodstatněná. Obecné soudy hodnotily znalecký posudek způsobem odpovídajícím požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1785/21 ze dne 28. 6. 2022, body 18 až 23). Zabývaly se jeho úplností, přesvědčivostí i vztahem k ostatním důkazům, vysvětlily, proč vyšly ze závěrů soudem ustanoveného znalce, a vypořádaly se rovněž s konkrétními výhradami stěžovatelky vůči jednotlivým vadám i výši přiznané slevy (srov. zejména body 42 až 47 rozsudku okresního soudu a body 13 až 16 rozsudku odvolacího soudu).

15. Konečně ani čtvrtá námitka stěžovatelky ohledně postupu Nejvyššího soudu není opodstatněná. Jádro námitky spočívá v argumentu o formalistickém odmítnutí dovolání z důvodu, že podle tvrzení Nejvyššího soudu stěžovatelka nenapadá žádný právní závěr, nýbrž pouze správnost a úplnost skutkových zjištění. To je nicméně pouze dílčí důvod, pro který Nejvyšší správní soud posoudil dovolání jako nepřípustné. Stěžejním důvodem pro závěr o nepřípustnosti dovolání je skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na jiném (širším) základě, když zohlednilo nejen postavení Ladislava Muka, ale též obsah smlouvy, sjednaný způsob jejích změn, povahu provedených odchylek a okolnosti jejich realizace, což dovolací otázky nepostihovaly. Nelze proto považovat za svévolný závěr Nejvyššího soudu, že předložené otázky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.

16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu