II.ÚS 62/98
V PLATNOSTI- KS Praha 26 Co 390/97
- ÚS II.ÚS 62/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se domáhala porušení článku 38 Listiny, ale její námitky byly opakováním dřívějších nároků, které již byly zřejmě vyřešeny. Soud zjistil, že postup krajského soudu nezahrnoval porušení práv stěžovatelky. Návrh na změnu § 210 odst. 1 občanského soudního řádu byl zřejmě odmítnut spolu s ústavní stížností.
Rubrum
II. ÚS 62/98 ~ USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatelky R.P., zastoupené advokátem JUDr. I.P., směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, čj. 26 Co 390/97, 26 Co 391/97-257, a o návrhu, aby v ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. byla vypuštěna slova "která směřuje proti rozsudku", takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V návrhu ústavní stížnosti ze dne 4. 2. 1998 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, čj. 26 Co 390/97, 26 Co 391/97257, kterým bylo rozhodnuto o odvolání L.P. - vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 6. 1997, čj. P 173/92-129, a proti usnesení téhož soudu ze dne 24. 6. 1997, čj. P 173/92-164, tak, že stěžovatelce byly uloženy pokuty ve výši 300,- Kč za každý neuskutečněný styk vedlejšího účastníka řízení s nezletilým L. v termínech blíže určených ve výroku citovaného usnesení. Stěžovatelka tvrdí, že postupem odvolacího soudu jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť stěžovatelka se nemohla vyjádřit k odvolání a listinám, které otec založil do spisu a z kterých soud při rozhodování vycházel a rovněž tak se domnívá, že odvolací soud byl při rozhodování nesprávně obsazen, neboť projednání věci stěžovatelky bylo odebráno tzv. zákonnému zástupci. Tím došlo k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, čj. 26 Co 390/97, 26 Co 391/97-257, podala stěžovatelka mimo ústavní stížnosti i dovolání, přičemž Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 5. 2000, čj. 30 Cdo 1860/98-403, dovolání odmítl, neboť nebyla založena přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 238a občanského soudního řádu a nebyly shledány ani důvody opravňující závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f), g) občanského soudního řádu, které stěžovatelka výslovně uplatnila. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka i návrh, aby v ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu byla vypuštěna slova: ,,,které směřuje proti rozsudku", neboť podle názoru stěžovatelky je aplikace citovaného usnesení, podle kterého se účastníkům nedoručuje odvolání proti usnesení, ale pouze proti rozsudku, ve svém důsledku v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. P 173/92. Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 7. 1998 a 31. 7. 1998 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a plně odkazuje na písemné - odůvodnění napadeného usnesení. K porušení ústavního principu zákonného soudce v daném případě nedošlo a pokud se týká námitek stěžovatelky týkajících se znaleckého posudku znalce PhDr. F., krajský soud konstatuje, že při svém rozhodování nevycházel ze znaleckého posudku tohoto znalce, jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí. O tomto znaleckém posudku se pouze zmiňoval vedlejší účastník řízení ve svém odvolání a nyní stěžovatelka ve své stížnosti. Vedlejší účastník řízení, L.P., doručil Ústavnímu soudu svá vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 4. 1998, 19. 10. 1998, 17. 11., 1998 a 18. 1. 1999, avšak vzhledem ke skutečnosti, že nesplnil podmínku stanovenou v ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. nebyl zastoupen advokátem, nemohlo být k jeho vyjádření přihlédnuto. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí (čl. 83 Ústavy ČR), dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje své námitky, které uvedla již ve svém dovolání, a s nimiž se Nejvyšší soud ČR řádně vypořádal v usnesení ze dne. 30. 5. 2000, čj. 30 Cdo 1860/98-403. Ústavní soud neshledal v postupu Krajského soudu v Praze zásah do práv stěžovatelky, kterých se v návrhu dovolává. Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost. t Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky, aby v ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu byla vypuštěna slova: ,,,které směřuje proti rozsudku". Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. 8. 2000 Vojtěch Cepl předseda senátu Ústavního soudu v ~ L
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.