Ústavní soud · Nález

II.ÚS 667/2000

Sbírka: N 92/22 SbNU 299

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2001-06-20 · vyhověno · ECLI:CZ:US:2001:2.US.667.2000

MS Praha 38 Ca 308/99-19
→
ÚS II.ÚS 667/2000

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení žaloby proti rozhodnutí správce daně. Soud uznal, že rozhodnutí správce daně o stížnosti na postup plátce daně má hmotně právní účinek a podléhá soudnímu přezkumu. Předpokladem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny je, že rozhodnutí orgánu veřejné správy, které zasahuje do práv jednotlivce, může být přezkoumáno soudem, pokud zákon nestanoví jinak. Ústavní soud tedy vyslovil, že zastavení řízení porušilo základní právo stěžovatelky na soudní ochranu.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19, takto:

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19, jímž bylo zastaveno řízení, v němž požadovala přezkoumání rozhodnutí správce daně ve věci stížnosti na postup plátce daně. Napadeným rozhodnutím došlo, podle jejího názoru, k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svoje tvrzení zdůvodnila argumentací založenou na konstrukci, že rozhodnutí správce daně podle § 51 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví ve smyslu § 244 a násl. obč. soudního řádu. Stěžovatelka se domnívá, že takové rozhodnutí má hmotně právní účinek, že nejde o rozhodnutí s pouhým deklaratorním charakterem, ale jde o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech. V této souvislosti využila systematickou metodu výkladu právní normy, když svoje tvrzení doložila odkazem na zařazení právní úpravy stížnosti poplatníka mezi řádné opravné prostředky v zák. č. 337/1992 Sb. Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčino přesvědčení, že Městský soud v Praze jí svým rozhodnutím odepřel právo obrátit se na soud v případě, kdy se domnívá, že byla zkrácena orgánem veřejné správy ve svých právech dle čl. 36 odst. 2 Listiny. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s aplikací zákona o dani z příjmů, ve spojení s občanským zákoníkem a obchodním zákoníkem. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil svůj závěr, že rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkoumání se stěžovatelka domáhala, nebylo rozhodnutím o jejích subjektivních právech a povinnostech, ale rozhodnutím, které se subjektivních práv a povinností netýká proto, že jen deklaruje oprávněnost či neoprávněnost stížnosti na plátce daně. Jde-li o rozhodnutí, které soudnímu přezkumu nepodléhá, nemohlo dojít ke zkrácení základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36 Listiny, a proto Městský soud v Praze nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Podle jeho názoru by bylo možno vztah mezi stěžovatelkou a plátcem daně řešit občanskoprávní cestou. Finanční ředitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a podání dalších opravných prostředků jí zákon neumožňoval. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 308/99 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 20.7.1999 u Krajského soudu v Praze žalobu, jíž napadala rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 21.5.1999, č.j. 1259/110/1999. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vlašimi ze dne 15.1.1999, č.j. 1463/99/022970/2384, o stížnosti na postup plátce daně, a to společnosti SHB, s.r.o., B. Předmětem stížnosti byl způsob zdanění vypořádacího podílu, neboť stěžovatelka měla pochybnosti o správnosti sražené daně.Využila proto možnost zakotvenou ustanovením § 51 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. a požádala plátce daně o vysvětlení. Protože s vysvětlením nesouhlasila, podala u Finančního úřadu stížnost na postup plátce daně, tato stížnost byla zamítnuta, zamítnuto bylo též její odvolání. Protože přetrvávaly její pochybnosti o správnosti způsobu zdanění, podala výše uvedenou žalobu. Poté, kdy byla žaloba postoupena místně příslušnému soudu, tj. Městskému soudu v Praze, bylo napadeným usnesením řízení zastaveno. Soud se zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro věcné přezkoumání rozhodnutí a dospěl k závěru, že tomu tak není, protože nejde o rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky. Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Především je třeba zdůraznit, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje možnost domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z toho plyne, že obecně je k poskytnutí ochrany příslušný soud, výjimkou z pravidla je jiný orgán, tj. orgán, kterému je zákonem svěřeno ve stanoveném rozsahu chránit práva jednotlivce. V souladu s tímto principem nebylo stěžovatelce upřeno, aby se obrátila na věcně a místně příslušný orgán státní správy a využila i případný řádný opravný prostředek. Právo na soudní ochranu je rozšířeno úpravou správního soudnictví v čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého se každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z této dikce plyne, že platí tzv. pozitivní generální klauzule, z níž může zákon stanovit pouze výjimky. V posuzované věci využila stěžovatelka speciální opravný prostředek zakotvený v § 51 zák. č. 337/1992 Sb. - stížnost. Tento zvláštní daňový institut zajišťuje ochranu poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně, kde daňovou povinnost a její výši stanovuje plátce daně bez přímé účasti poplatníka nebo správce daně. Zákon umožňuje, aby poplatník - v případě pochybností o správnosti sražené daně, ve lhůtě 60 dnů požádal o vysvětlení. Plátce daně má povinnost do 30 dnů ode dne obdržení žádosti sdělit poplatníkovi požadované údaje, event. případnou chybu opravit. V této fázi ještě nedochází k autoritativnímu rozhodování. Avšak pokud poplatník s postupem plátce daně nadále nesouhlasí, může podat stížnost přímo správci daně místně příslušeného plátci daně, a ten je povinen o stížnosti rozhodnout, rozhodnutí se doručí poplatníkovi i plátci daně a lze proti němu podat v zákonné lhůtě odvolání. Řízení o stížnosti je klasickým správním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí o tom, zda stížnost byla či nebyla oprávněná, přičemž dochází k odbornému posouzení, zda byly či nebyly dodrženy hmotně právní i procesně právní předpisy. Takové rozhodnutí správce daně je rozhodnutím, kterým se autoritativně stvrzuje postup plátce daně, tedy, v konečné podobě, potvrzuje výše daňové povinnosti poplatníka. V tomto duchu představuje rozhodnutí o stížnosti takové rozhodnutí, které podléhá režimu správního soudnictví ve smyslu § 244 obč. soudního řádu, a proto je nutno odmítnout závěr Městského soudu v Praze o tom, že rozhodnutí o stížnosti je nutno považovat za rozhodnutí, které soudnímu přezkumu podle § 244 odst. 3 (sc. v podobě účinné do 31.12.2000) obč. soudního řádu nepodléhá, protože jde o rozhodnutí, které jen deklaruje oprávněnost či neoprávněnost stížnosti na plátce daně. Na základě těchto úvah dospěl Ústavní soud k závěru (aniž by posuzoval věcné námitky zařazené od části C návrhu), že Městský soud v Praze vydáním usnesení ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19, o zastavení řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.