II. ÚS 674/01

Rubrum

> Je legitimní, aby v právním státě soudy aplikovaly při stanovení trestní odpovědnosti osoby rozhodná zákonná ustanovení existující v předchozím nedemokratickém režimu "ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát". Ústava platná v r. 1977 odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva. Svobodu vyznání sice formálně zaručovala, současně však stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby občan odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Svoboda vyznání byla sice formálně zaručena, ovšem norma nižší právní síly, dle níž by občan takové ústavní právo mohl realizovat, vydána nebyla a ustanovení jiných právních norem (např. branný zákon") tuto svobodu prakticky likvidovala. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby občan mohl dostát svým zákonným povinnostem, nebylo možné čin, kterým pouze realizoval své ústavně zaručené svobody, pokládat za trestný. <

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele J. K., o ústavní stížnosti proti usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001-22, a ze dne 18. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001-29, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a ministra spravedlnosti České republiky a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001-29, se zrušuje.

Poučení

Včas podanými ústavními stížnostmi doručenými Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2001 a doplněnými dne 20. 3. 2002, 11. 4. 2002, 29. 7. 2002 a 14. 3. 2003, které i v ostatním splňovaly podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jejich vydáním soud porušil jeho právo na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na projednání věci před soudem dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. II. ÚS 674/01, o spojení obou ústavních stížností vedených pod sp. zn. II. ÚS 674/01 a III. ÚS 674/01 ke společnému řízení s tím, že věc bude nadále vedena a projednána pod sp. zn. II. ÚS 674/01. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 163/2001, z něhož zjistil následující: Bývalý Vojenský obvodový soud v O. uznal rozsudkem ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, stěžovatele vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Po přijetí zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), požádal stěžovatel o soudní rehabilitaci. Bývalý Vojenský obvodový soud v O. zrušil usnesením ze dne 12. 9. 1990, čj. 1 Rtv 202/90-7, odsuzující rozsudek ve výroku o trestu. Poté pokračoval v řízení na podkladě původní obžaloby a znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 1990, čj. Rtv 202/90-13. Stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Z podnětu odvolání stěžovatele bývalý Vyšší vojenský soud v T. zrušil svým rozhodnutím ze dne 22. 11. 1990, čj. Rtvo 9/90-24, napadený rozsudek v celém rozsahu a při nezměněném výroku o vině upustil od potrestání stěžovatele. Ministr spravedlnosti podal dne 26. 6. 2001 ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, která směřovala proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v O. ze dne 12. 9. 1990, čj. 1 Rtv 202/90-7. Upozornil v ní na to, že smyslem rehabilitačních zákonů je rehabilitovat co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého svědomí a hájili své základní práva a svobody. Vyslovil názor, že rehabilitaci nelze zužovat pouze na výrok o trestu při současném zachování výroku o vině, neboť samotný výrok o vině stěžovatele lze s ohledem na ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci hodnotit jako výrok, který byl učiněn v rozporu s principy demokratické společnosti. Poukázal na to, že z důkazů obsažených v trestním spise jednoznačně vyplývá, že stěžovatel odmítl vykonat základní vojenskou službu pouze z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení. Na jeho jednání se tudíž vztahuje ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, které je nutno posuzovat s přihlédnutím k § 4 písm. e) tohoto zákona. Navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 1 a § 269 odst. 1 trestního zákona, aby je zrušil, včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících, a sám ve věci rozhodl. Stěžovatel vznesl ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona námitku podjatosti vůči předsedovi senátu JUDr. F. P., jemuž dle rozvrhu práce připadla věc k vyřízení. Odkázal na konkrétní věci, v nichž tento soudce rozhodoval, a vyvodil z nich, že jmenovaný předseda senátu se opakovaně podílel na nesprávných nepříznivých rozhodnutích vůči odpíračům vojenské služby. Senát Nejvyššího soudu shledal námitku podjatosti nedůvodnou. Usnesením ze dne 3. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001-22, rozhodl tak, že předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. F. P. není vyloučen z vykonávání úkonů v řízení o stížnosti pro porušení zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezjistil jakýkoli vztah uvedeného soudce k projednávané věci nebo stranám, který by mu bránil rozhodovat ve věci nepodjatě a nestranně. Stěžovatelův poukaz na rozhodování soudce v jiných věcech označil za nedůvodný s tím, že projednávání a rozhodování jiných věcí není důvodem k podjatosti a vyloučení soudce z rozhodování. Uvedl, že pochybnost o nepodjatosti tohoto soudce nelze dovodit ani z jiných okolností. O stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 18. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001. Konstatoval, že nebyl porušen zákon a stížnost zamítl. V odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že z podnětu podané stížnosti přezkoumával zákonnost napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v O., jímž bylo rozhodnuto o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci. Předmětem jeho zkoumání bylo, zda soud postupoval v souladu s ustanoveními § 4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci. Upozornil, že bývalý Vojenský obvodový soud v O. shledal v napadeném usnesení vadu uvedenou v § 14 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, tj. dospěl k závěru, že výměra původně uloženého trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Z toho důvodu zrušil přezkoumávané rozhodnutí jen ve výroku o trestu. Stěžovatel neměl proti tomuto rozhodnutí žádné námitky a práva stížnosti proti němu se vzdal, čímž vyjádřil souhlas s rozsahem své rehabilitace. Nejvyšší soud nezjistil žádné jiné možné vady vypočtené v § 14 odst. 1 zákona o soudních rehabilitacích. Poukázal na to, že skutková zjištění, která nezpochybňuje ani ministr spravedlnosti, svědčí o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, a byl proto v souladu s tehdy platným zákonem odsouzen. Pokud stěžovatel cestou stížnosti pro porušení zákona vytýká, že soud v rámci řízení o soudní rehabilitaci ponechal nedotčený výrok o vině, Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod pro jeho zrušení. Poukázal dále na ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, dle něhož byla přímo ze zákona zrušena odsuzující soudní rozhodnutí za ty trestné činy, jež byly v rozporu s principy demokratické společnosti. Trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách mezi nimi není uveden. Odsouzení stěžovatele tudíž nelze bez dalšího považovat za nezákonné jen proto, že jeho spáchání odůvodňoval svým náboženským přesvědčením. Naopak, umožnil-li zákonodárce, aby dané odsouzení bylo zrušeno pouze v rámci přezkumného rehabilitačního řízení a toliko v případě, že byla zjištěna některá vada uvedená v § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, je nutno připustit, že existují soudní rozhodnutí pro zmíněný trestný čin, která žádnou z uvedených vad netrpí a považují se za zákonná. Ministr spravedlnosti opomíjí dle názoru Nejvyššího soudu podstatnou skutečnost, že napadeným usnesením soud nerozhodoval o vině stěžovatele, tj. o podané obžalobě, ale přezkoumával v rehabilitačním řízení původní odsuzující rozsudek. Musel respektovat právní moc přezkoumávaného rozhodnutí, tj. jeho závaznost a nezměnitelnost a musel vycházet z presumpce jeho správnosti, dokud nebylo prokázáno, že je rozhodnutí zatíženo vadami. Proto se ani Nejvyšší soud nemohl zabývat primárně tím, zda v původním řízení bylo rozhodnuto správně o vině stěžovatele, ale pouze tím, zda bývalý Vojenský obvodový soud v O. měl zákonný důvod ke zrušení výroku o vině v původním odsuzujícím rozsudku. Ani ministr spravedlnosti neuvádí, ze kterého důvodu uvedeného v § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci měl být výrok o vině zrušen. Nejvyšší soud dále uvedl, že nemohl akceptovat ani argument ministra spravedlnosti a stěžovatele, pokud z článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace") vyvozují právo na odepření vojenské služby. Citovaný článek deklaruje svobodu myšlení, svědomí, náboženství a víry, nelze z něj však dovodit, že by trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči státu nebyl s poukazem na náboženské přesvědčení přípustný. K námitce ministra spravedlnosti, že rehabilitaci nelze zužovat pouze na výrok o trestu při současném zachování výroku o vině, Nejvyšší soud uvedl, že tyto úvahy ministr převzal z odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 187/2000, který byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01. Ústavní soud jím odmítl uvedený rozšiřující výklad toho, co lze považovat za výrok o trestu v souvislosti se soudní rehabilitací. Stěžovatel napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu projednávanými ústavními stížnostmi, jež Ústavní soud spojil ke společnému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel napadl již usnesení, jímž Nejvyšší soud rozhodl o jeho námitce podjatosti vznesené vůči předsedovi senátu, jemuž byla věc přidělena dle rozvrhu práce k vyřízení. Jeví se mu pochopitelným, že poté, kdy se dozvěděl, že v jeho případě bude předsedat soudce, u něhož může předpokládat podíl na dalším nepříznivém rozhodnutí, vyslovil námitku podjatosti. Uvedl, že vůči JUDr. P. nechová žádné negativní emoce a nepředpokládá, že by je jmenovaný soudce pociťoval vůči němu. Pokud však stěžovatel dospěl analýzou srovnatelných případů k závěru, že soudce bude rozhodovat v jeho neprospěch, zatímco jiní soudci téhož soudu by rozhodovali v jeho prospěch, má za to, že námitka podjatosti je oprávněná. Poukázal dále na poučení v napadeném usnesení, jímž Nejvyšší soud jmenovaného soudce nevyloučil. V poučení se uvádí, že proti usnesení není přípustná stížnost. Nejvyšší soud se však dle jeho názoru nevypořádal s ustanovením § 31 odst. 2 trestního řádu, které výslovně stanoví, že proti rozhodnutí dle předchozího odstavce je přípustná stížnost. V ústavní stížnosti podané proti usnesení, jímž Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona, stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesplnil svou přezkumnou povinnost tím, že se nezabýval rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v O. ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77. V důsledku toho nemohl ani odhalit, že v předcházejícím řízení byla porušena stěžovatelova práva na svobodu svědomí dle čl. 15 odst. 1 Listiny a na náboženskou svobodu dle článku 9 odst. 1 Úmluvy a článku 18 Deklarace. Nejvyšší soud se neměl zabývat otázkou, zda jednání mohlo být trestné, ale tím, zda v daném případě trestné skutečně bylo či nebylo. Pro stěžovatelův případ není totiž rozhodující, že obecně pro daný trestný čin existují odsuzující soudní rozhodnutí, která netrpí žádnou vadou. Stěžovatel poukazuje na článek 29 odst. 2 Deklarace a uvádí, že existence zákonné povinnosti není sama o sobě dostatečným důvodem k omezení náboženské svobody do té míry, že by bylo ospravedlnitelné nutit občany k vojenské službě. Vojenská služba v komunistickém režimu nemohla vyhovět spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti, neboť nesloužila demokratické společnosti, ale režimu, který systematicky a trvale porušoval lidská práva, byl "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný". Dle stěžovatele odpovídá tento výklad právním závěrům nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97, který Nejvyšší soud nerespektoval. Tento soud ostatně nerespektoval ani právní závěry jiných senátů Nejvyššího soudu ve srovnatelných kauzách. Porušil tím práva stěžovatele dle článku 18 a článku 29 odst. 2 Deklarace a dle článku 9 odst. 1 a 2 Úmluvy. Stěžovatel upozornil, že ministrem zmiňované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01 se dotýká pouze toho, že v případě trestného činu, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci, nelze postupovat dle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Stanoviskem však nejsou dotčeny závěry nálezu II. ÚS 285/97, jež jsou obecně aplikovatelné i na všechny obdobné případy. Pokud se Nejvyšší soud dovolává článku 1, článku 2 odst. 1a článku 3 odst. 1 Listiny, má stěžovatel za to, že jmenovaný soud tyto články sám porušil, když je aplikoval způsobem, jakoby se v protikladu k nim ministr domáhal ve prospěch stěžovatele výhod, které mu nepřísluší. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na srovnatelné případy, které řešily jiné senáty Nejvyššího soudu a v nichž bylo shledáno porušení zákona. V tom, že pátý senát postupoval jako jediný odlišně v rozporu se závěry ostatních senátů a zejména se závěry Ústavního soudu, spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces a na řádné projednání věci. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastníky řízení ministra spravedlnosti ČR a Nejvyšší státní zastupitelství v B., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že byl oprávněn a povinen rozhodnout o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem. Nepřísluší mu, aby polemizoval s odlišnými právními názory stěžovatele nebo aby dodatečně obhajoval svůj právní názor, na němž citované rozhodnutí založil. Stěžovatel ostatně neuvádí žádnou věcnou argumentaci, ke které by bylo možné uvést nové skutečnosti. I v ústavní stížnosti namířené proti usnesení, jímž Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona, stěžovatel toliko polemizuje se závěry soudu. Nejvyšší soud konstatuje, že se vypořádal se všemi rozhodnými okolnostmi, včetně ústavních souvislostí. Navíc dle jeho názoru nedošlo napadeným rozhodnutím k zásahu do jakýchkoli práv a svobod, neboť zamítnutím stížnosti pro porušení zákona mu žádné nové povinnosti nevznikly a ani rozsah dosud užívaných práv a svobod se nijak nezměnil. Navrhl, aby Ústavní soud obě ústavní stížnosti zamítl, nebo odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření vyslovil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu, sp. zn. II. ÚS 187/2000, o nějž opřel stížnost pro porušení zákona, byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01. Nejvyšší státní zastupitelství v Brně, ač doloženě vyzváno, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval důvodností ústavní stížnosti podané proti usnesení, jímž Nejvyšší soud rozhodl o námitce podjatosti vznesené vůči soudci Nejvyššího soudu JUDr. F. P. Články 6 odst. 1 Úmluvy a 36 odst. 1 Listiny, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje, zaručují právo na spravedlivý proces, tj. právo na to, aby o věcech rozhodovaly nezávislé a nestranné soudy (čl. 82 odst. 1 Ústavy), které poskytují ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Základní právo na zákonného soudce zakotvuje článek 38 odst. 1 Listiny. K obsahu základního práva na zákonného soudce se Ústavní soud v minulosti mnohokrát vyjádřil (srov. nálezy III. ÚS 200/98 a III. ÚS 293/98). Podřadil mu i právo na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věcí z důvodu jejich podjatosti. Vyloučení soudců je upraveno odlišně pro řízení civilní (§ 14 občanského soudního řádu) a pro řízení trestní (§ 30 a § 31 trestního řádu). Zatímco v civilním řízení rozhoduje o námitce výlučně nadřízený soud, v trestním řízení o ní rozhoduje orgán, jehož se důvody vyloučení týkají, přičemž proti jeho rozhodnutí je přípustná stížnost, o níž rozhoduje bezprostředně nadřízený orgán. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že Nejvyšší soud se při vydání napadeného usnesení nevypořádal s ustanovením § 31 odst. 2 trestního řádu, v němž se výslovně uvádí, že proti usnesení o vyloučení soudce je přípustná stížnost. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, Nejvyšší soud rozhodl o námitce podjatosti usnesením, vyhlášeným v neveřejném zasedání, konaném dne 3. 10. 2001. Účastníky v něm poučil o tom, že proti usnesení není přípustná stížnost. Ústavní soud se s uvedeným postupem Nejvyššího soudu při vydání tohoto poučení ztotožňuje, neboť poučení odpovídá ustanovení § 141 trestního řádu. Má za to, že ustanovení § 31 odst. 2 trestního řádu, jež připouští stížnost proti usnesení o vyloučení, nutno interpretovat návazně na odstavec třetí daného paragrafu, podle něhož o stížnosti rozhoduje bezprostředně nadřízený orgán. Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. nálezy II. ÚS 84/01, III. ÚS 86/98, III. ÚS 162/98), z níž se dovozuje, že v případech, kdy je usnesení ze zákona přezkoumatelné vyšším soudem, má dané rozhodnutí povahu rozhodnutí prvostupňového, bez ohledu na to, ve kterém stupni bylo přijato, avšak s výjimkou situace, kdy bylo vydáno v řízení před Nejvyšším soudem. Usnesení Nejvyššího soudu tak nemá povahu rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť neexistuje žádný jeho bezprostředně nadřízený orgán, jenž by je mohl přezkoumat. Ústavní soud má proto za to, že Nejvyšší soud poskytl v napadeném usnesení účastníkům poučení v souladu s ustanovením § 141 trestního řádu. Stěžovatel považuje vznesenou námitku podjatosti za důvodnou s ohledem na to, že ji vyslovil vůči soudci, u něhož dospěl analýzou srovnatelných případů k závěru, že bude rozhodovat v jeho neprospěch, kdežto jiní soudci téhož soudu by rozhodovali v jeho prospěch. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy může zasáhnout pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly (srov. III. ÚS 84/94). Při posuzování důvodnosti vyloučení orgánů činných v trestním řízení platí taxativně stanovené důvody vyjmenované v ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu. Dle ustálené judikatury obecných soudů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publ. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. sv. 13/2002-T 339) nelze odlišný právní názor soudce považovat za poměr k projednávané věci dle § 30 odst. 1 trestního řádu. Z dikce zákona i povahy problému totiž vyplývá, že projednávanou věcí se rozumí skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a v přístupu k projednávané věci, který z takového názoru vychází, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění daného důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v různých ustanoveních přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný. Nad rámec výše uvedeného poukazuje Ústavní soud na zákonnou úpravu obdobného problému v civilním řízení. Ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, jež spočívají v postupu v řízení o projednávané věci či v jeho rozhodování v jiných věcech. Důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. zdůrazňuje, že tyto okolnosti samy o sobě nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví. Nejvyšší soud postupoval při rozhodování o námitce stěžovatele v duchu shora uvedených zásad. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, nezjistil, že by JUDr. P. měl jakýkoli vztah k projednávané věci či ke stranám, který by mu bránil věc nestranně projednat a rozhodnout. Nic takového ostatně nenamítal ani stěžovatel. Poukaz na jeho rozhodování v jiných věcech Nejvyšší soud označil za nedůvodný právě s odkazem na to, že pro úsudek o podjatosti soudce není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele. Ústavní soud tudíž neshledal v napadeném rozhodnutí extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu. Neshledal rozpor se zákonem či ústavním pořádkem ani v řízení, jež vydání napadeného rozhodnutí předcházelo. Za dané situace tak nebyl oprávněn do nezávislého rozhodování obecného soudu o námitce podjatosti zasáhnout. S odkazem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této části dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. V části, v níž stěžovatel napadá usnesení ze dne 18. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/01-29, jímž Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti, Ústavní soud naopak dospěl k názoru, že je ústavní stížnost důvodná. Ústavní soud vyšel z toho, že předmětem příslušné části ústavní stížnosti je způsob interpretace a aplikace některých ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. K této otázce zaujal stanovisko ve svém nálezu ze 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Ústavního soudu, sv. 12, str. 159 a násl. V něm formuloval z pozice soudního orgánu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod (čl. 83 Ústavy) ústavní výklad úvodních ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. V citovaném nálezu zdůraznil, že mezinárodní dokumenty a mezinárodně právní normy, na něž se zákon o soudní rehabilitaciodvolává ve svém ustanovení § 1, připouštějí odepřít výkon vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení (čl. 18 Deklarace, čl. 9 odst. 2 Úmluvy). Takto nazíraný čin jednotlivce není proto možno chápat jako úmyslný trestný čin. Pokud trestní právo chránilo v době jeho spáchání společnost, jednalo se o společnost protidemokratickou, vůči níž byla ochrana základních práv jednotlivce v totálním nepoměru k ochraně tehdejší společnosti. Základní svoboda jedince nebyla zajištěna, neboť byla vytěsňována potřebami režimu. V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že u stěžovatele se jednalo o čin, který směřoval k uplatnění základního práva zaručeného Ústavou a vyhlášeného v Deklaraci, který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný, a stěžovatel byl odsouzen v rozporu s principy demokratické společnosti. Ústavní soud v citovaném nálezu připomněl zásadu, jíž se při svém rozhodování řídí, podle níž, neposkytne-li obecný soud účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ač již v obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána, je v takovém postupu obecného soudu nutno spatřovat porušení principu rovnosti v právech (srov. nález II. ÚS 467/97). Stěžovatel se v nyní projednávané věci sice nachází v jiné procesní situaci, neboť obecné soudy o jeho návrhu na soudní rehabilitaci jednaly a pravomocně rozhodly, z hlediska ochrany základních práv a svobod jde však o případy srovnatelné. Stěžovatel především namítá, že Nejvyšší soud nesplnil v celém rozsahu svou přezkumnou povinnost dle ustanovení § 267 odst. 1 trestního řádu. Odkazuje přitom na rehabilitační řízení, v němž bylo postupováno nesprávně v tom, že nebyl zrušen výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že Vojenský obvodový soud v O. konal na podkladě návrhu stěžovatele přezkumné řízení dle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci. Při svém rozhodování byl povinen přihlédnout v prvé řadě k již citovanému ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, jehož stěžejním účelem bylo zrušit odsuzující rozsudky za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů vyhlášených v Deklaraci a v navazujícím paktu o občanských a politických právech a které byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Z nezpochybněných skutkových zjištění bývalého vojenského obvodového soudu se podává, že stěžovatel nenastoupil výkon vojenské služby pouze z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení. Na jeho čin bylo tudíž nutno nahlížet jako na jednání, které směřovalo k uplatnění základního práva zaručeného výše uvedenými normami, a proto se také jeho odsouzení dostalo do zásadního rozporu s principy demokratické společnosti. Právě tyto skutečnosti a postuláty se měly stát podkladem pro rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v O. v přezkoumávané trestní věci stěžovatele. Pokud by byl bývalý vojenský obvodový soud vycházel důsledně z ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, nemohl by ponechat nedotčeným a v právní moci výrok o vině stěžovatele v původním odsuzujícím rozsudku. Měl dosáhnout nápravy procesním postupem dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 citovaného zákona. Místo toho ale soud aplikoval toliko ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci a vadné odsuzující rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o trestu. Ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona právě s poukazem na ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci. Upozornil, že nelze rehabilitaci zúžovat pouze na výrok o trestu při současném zachování výroku o vině, neboť právě výrok o vině byl v projednávané věci učiněn v rozporu s principy demokratické společnosti. Ústavní soud se na rozdíl od názoru ministra spravedlnosti vysloveného v jeho vyjádření k ústavní stížnosti nedomnívá, že by judikatura Ústavního soudu, z níž ministr při podání stížnosti vycházel, byla v posuzované otázce překonána stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01. Tímto stanoviskem byl odmítnut toliko rozšiřující výklad toho, co lze považovat za výrok o trestu v souvislosti s rozhodováním soudů dle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. Stanovisko se naopak nedotklo postupu soudů při přezkoumávání návrhů, na něž se vztahuje zákon o soudní rehabilitaci. Pochybení vojenského obvodového soudu nenapravil ani Nejvyšší soud, jenž přezkoumával napadené usnesení v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona. S vadným rozhodnutím se naopak ztotožnil a stížnost pro porušení zákona zamítl. Dovodil, že jednání spočívající v realizaci úmyslu vyhnout se plnění vojenských povinností je trestné i podle současné právní úpravy. Vyslovil názor, že trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách dle § 269 odst. 1 trestního zákona není činem, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě odporovalo § 1 zákona o soudní rehabilitaci i článku 18 Deklarace, Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech či Úmluvě. Jeho výklad úvodních ustanovení zákona o soudní rehabilitaci i dotčených mezinárodních právních norem však nerespektuje zmiňovaný nález Ústavního soudu II. ÚS 285/97 a vymyká se i jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu v obdobných věcech (srov. např. 6 Tz 144/98, 7 Tz 291/2001, 5 Tz 212/2001, 11 Tz 27/2001). S ohledem na rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu se danou problematikou, konkrétně vyjádřenou ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch J. W., zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu. Svým usnesením ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 15 Tz 47/2002, stížnost pro porušení zákona zamítl. Dospěl k závěru, že odsouzení za jednání, jež spočívá v odmítnutí plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské, nelze pokládat samo o sobě za neslučitelné s demokratickými a právními principy a nelze v něm bez dalšího shledávat porušení zákona, Deklarace ani mezinárodních smluv o lidských právech. J. W. napadl uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností, kterou Ústavní soud projednal v plénu (v souladu se sdělením Ústavního soudu publikovaným pod č. 8/2001 Sb.). Dne 26. 3. 2003 pod sp. zn. Pl. ÚS 42/02 vydal nález, jímž rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nevzal při svém rozhodování v úvahu základní právo stěžovatele na svobodu svědomí plynoucí z článku 15 odst. 1 Listiny, jež patří k základním právům absolutním, tj. takovým, které nelze omezit zákonem. Dovodil, že ačkoli stěžovatel poukazoval na své náboženské přesvědčení, jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím, diktovaným jeho svědomím, na němž se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení toliko podílely. Uvedl, že není přijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal trestní řád v souladu s někdejší dobovou judikaturou a nebral v úvahu základní ústavní práva a principy. Nejvyšší soud tak porušil nejen subjektivní práva stěžovatele, nýbrž i podryl právní, resp. ústavní vědomí společnosti a přispěl k existující nedůvěře v soudnictví. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích. Závěry vyslovené ve zmíněném nálezu pléna Ústavního soudu jsou pro daný případ závazné. Ústavní soud tudíž odmítá názor Nejvyššího soudu, že se na projednávaný čin nevztahuje ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci. Zmíněné ustanovení, o jehož účelu bylo pojednáno výše, je nutno posoudit s přihlédnutím k ustanovení § 4 písm. e) citovaného zákona, kde je trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách výslovně jmenován. Stěžovatel svým činem uplatnil pouze právo na svobodu svědomí garantované článkem 15 odst. 1 Listiny a z něho vyplývající právo na náboženské vyznání dle článku 18 Deklarace, k jejímuž respektování jsou ČR, a tedy i její Ústavní soud, zavázány s přihlédnutím k čl. 1 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud dále upozorňuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 22. 3. 2001 ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Německu. Podle něj je legitimní, aby při stanovení trestní odpovědnosti osoby soudy v právním státu aplikovaly rozhodná zákonná ustanovení existující v předchozím, nedemokratickém režimu "ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát" (§ 81). Ústavní soud názor Evropského soudu sdílí a s jeho využitím interpretuje a aplikuje dřívější právní řád. Ústava platná v r. 1977 odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva. I svobodu vyznání sice formálně zaručovala, současně však stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby občan odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Svoboda vyznání byla sice formálně zaručena, ovšem norma nižší právní síly, dle níž by občan takové ústavní právo mohl realizovat, vydána nebyla a ustanovení jiných právních norem (např. branný zákon) tuto svobodu prakticky likvidovala. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby stěžovatel mohl dostát svým zákonným povinnostem, nebylo možné čin, kterým stěžovatel pouze realizoval své ústavně zaručené svobody, pokládat za trestný. Po celkovém zhodnocení výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud své přezkumné povinnosti dle § 267 odst. 1 trestního řádu nedostál. Nenapravil pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu v O., který v rámci rehabilitačního řízení posoudil čin stěžovatele jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách dle § 269 odst. 1 trestního zákona. K porušení zákona přitom došlo z důvodů předpokládaných v ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci. Nejvyšší soud svým postupem vybočil z rámce ústavnosti a zasáhl do stěžovatelova ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1) s přihlédnutím k článku 90 Ústavy. Zasáhl i do článku 6 odst. 1 Úmluvy, jež je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí našeho právního řádu a soudy jsou jí vázány (čl. 95 odst. 1 Ústavy). S ohledem na uvedené Ústavní soud té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, čj. 5 Tz 163/2001-29, vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení zrušil.

Rubrum