II.ÚS 689/04
V PLATNOSTI- MS Praha 8 To 362/2004
- ÚS II.ÚS 689/04
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože trestní stíhání stěžovatelů není pravomocně ukončeno a jejich nárok na ochranu základních práv lze napravit příslušnými procesními prostředky. Soud se opřel o princip, že ústavní stížnost není vhodným prostředkem pro přezkum procesních vad v běžném řízení. Zásahy orgánů veřejné moci, které nejsou výsledkem rozhodnutí, mohou být napraveny jinými způsoby, než ústavní stížností. Proto byl návrh na zákaz předestírání doznání stěžovatelů odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) A.S. a 2) Bc. P.T., obou zastoupených advokátkou Mgr. M.V., směřující proti postupu Městského soudu v Praze v řízení, vedeném pod sp. zn. 8 To 362/2004, a Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení, vedeném pod sp. zn. 44 T 49/2003, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství a 2) Obvodního státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 16. 12. 2004, se stěžovatelé domáhají, aby bylo Městskému soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 1, v řízení vedeném proti stěžovatelům, zakázáno přihlížet k přiznání stěžovatelů, které oba stěžovatelé učinili před rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 o podmíněném zastavení trestního stíhání, a aby bylo oběma soudům zakázáno předestírání tohoto přiznání stěžovatelům. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecných soudů dochází k porušování jejich základních práv podle čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z listin předložených stěžovateli Ústavní soud zjistil, že oba stěžovatelé jsou stíháni jako spolupachatelé trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1960 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. z., krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. z., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. z., a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. z. Těch se měli dopustit jednak tím, že dne 30. 8. 2002 v časných ranních hodinách v P., poté, co se prokázali služebními průkazy příslušníků Policie České republiky, požádali občana N.T.E., o předložení cestovního pasu, následně mu na oddělení odcizili 200 Kč, a odvedli jej na náměstí, kde mu bitím pěstí způsobili pohmoždění obličeje. Dále měli stěžovatelé téhož dne na náměstí v P. v časných ranních hodinách bezdůvodně fyzicky napadnout občana Slovenska, M.V., bít jej pěstmi do obličeje, po pádu na zem jej kopat, čímž mu měli způsobit zlomeninu 4. a 7. žebra, úrazový pneumotorax vpravo, pohmoždění pravého ramene, hlavy, zlomeninu základního článku 5. prstu pravé nohy, a mnohočetné oděrky na těle, poté se měli prokázat služebními průkazy příslušníků Policie České republiky, a odvést jej na oddělení, kde mu v místnosti pro zadržené měl stěžovatel S. opětovným bitím roztrhnout ret, aniž by o celé události sepsali úřední záznam. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 44 T 49/2003, bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a byla stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců u obou stěžovatelů. Ke stížnosti státního zástupce bylo toto usnesení zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 8 To 225/2004. Následně byli oba stěžovatelé uznáni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 44 T 49/2003, vinnými ve smyslu obžaloby a za to byli oba shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně, odloženého na zkušební dobu dvou let, a k trestu zákazu činnosti, spočívající ve výkonu povolání, kde by působili jako veřejní činitelé, a to na dobu dvou let. Proti tomuto rozsudku se odvolali jak oba stěžovatelé, tak státní zástupce a rozsudek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 8 To 362/2004, zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena k novému rozhodnutí. Důvodem pro toto rozhodnutí odvolacího soudu byla pochybení soudu prvého stupně při shromažďování, provádění a vyhodnocování důkazů. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že po podání obžaloby podali návrh na narovnání mezi nimi a poškozeným T.E. V rámci projednávání tohoto návrhu učinili stěžovatelé prohlášení ve smyslu § 309 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), tedy o tom, že spáchali skutek. Soud narovnání neschválil, avšak po provedeném hlavním líčení shledal podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, pokud se stěžovatelé k činu doznají, což stěžovatelé posléze učinili. Poté, co bylo usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání zrušeno, bylo doznání stěžovatelům předestřeno nejprve při hlavním líčení soudem prvého stupně (který k němu však při úvahách vedoucích k rozsudku nepřihlédl), a poté i odvolacím soudem. Odvolací soud přitom doznání stěžovatelů zahrnul do úvah o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatelů, s ohledem na "změny dle nastalé situace". Podle názoru stěžovatelů je však předestírání jejich doznání nepřípustným zasahováním do jejich základních práv, neboť použití prohlášení, učiněného v souvislosti s návrhem o narovnání, je nepřípustné podle § 314 tr. ř., a doznání stěžovatelů před rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání bylo vynuceno postupem soudu. Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na nález, sp. zn. III. ÚS 188/1999 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, Svazek č. 16, Nález č.156, str. 157). Ústavní soud již v minulosti dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde je k dispozici obrana daná celým právním řádem. Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak, než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném, činností a rozhodovací pravomocí nadřízeného obecného soudu. (sp. zn. III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, Svazek č. 4, Nález č. 78, str. 243). Uvedené závěry lze aplikovat i na tento projednávaný případ. Trestní stíhání stěžovatelů není doposud pravomocně skončeno, neboť nebylo skončeno ani posledním rozhodnutím odvolacího soudu. Z povahy pokynů odvolacího soudu přitom vyplývá, že v následném řízení před soudem prvého stupně (resp. odvolacím soudem) může dojít k podstatnému rozšíření skutkových zjištění (resp. jejich změně), a tím pádem i ke změně právního posouzení případu obecnými soudy. Z takto vyložených důvodů proto Ústavní soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2005 JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.