II.ÚS 689/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Vaňkové, zastoupené Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, AK se sídlem Černého 517/13, Praha 8, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12 2015 č. j. 30 A 51/2014-81, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku II. výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že vedl k porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla proto zrušení tohoto výroku rozsudku krajského soudu. Současně navrhla zrušení části ustanovení § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").

2. Stěžovatelka podala u krajského soudu žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále jen "krajský úřad"), který jako odvolací správní orgán potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Hradce Králové o záznamu dvanácti bodů v registru řidičů. Krajský soud rozhodnutí krajského úřadu zrušil. Napadeným výrokem ale stěžovatelce nepřiznal náklady řízení v plné výši. Spatřoval totiž důvody hodné zvláštního zřetele v tom, že správní orgány postupovaly v souladu se závěry tehdejší judikatury správních soudů. Ta se následně změnila v důsledku usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 6 As 114/2014-55, podle kterého je záznam počtu bodů v registru řidičů trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny. Podle krajského soudu by proto bylo nespravedlivé přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení v plné výši. Krajský úřad podal proti napadenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 3 As 6/2016-32 rozsudek krajského soudu (včetně jeho výroku II.) zrušil.

3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky pro ni stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech ostatních. Proto ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, ve kterých protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.

4. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnost proti již neexistujícímu rozhodnutí není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná. To je v současné situaci i případ stěžovatelčiny ústavní stížnosti. Výrok II. rozsudku krajského soudu po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu již neexistuje. Krajský soud navíc bude v novém řízení znovu rozhodovat i o nákladech řízení včetně nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). V novém nákladovém výroku proto bude moci opakovaně posoudit důvody zvláštního zřetele hodné, které ho dříve vedly k nepřiznání nákladů řízení stěžovatelce. A také bude moci případně poskytnout ochranu právu stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, jehož porušení namítala. To vše v závislosti na tom, jak tentokrát posoudí důvodnost její původní žaloby. Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná.

5. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti. Návrh na zrušení § 104 odst. 2 s. ř. s. Ústavní soud také musel odmítnout. Tento návrh má podle § 74 zákona o Ústavním soudu toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti se tak musí promítnout i do rozhodnutí o návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2017 Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj